Stojíme před shlukem legendárních, UNESCO chráněných Věží pomsty, ve kterých se celá léta schovávali zločinci před krevní mstou. Jsme v nejvýše položené vesnici Evropy a historie, ale také mohutné štíty Kavkazu kolem nám doslova dýchají na krk. Ta atmosféru nelze ani dost dobře popsat. To se musí zažít.
„Chcete ukázat na mapě, kudy pojedete?“ „Nejsme blbý…“ Blbý rozhodně bábinky nejsou, ostatně to všechno nás před lety samy naučily. Problém je, že se neshodnou, která z nich je na mapy chytřejší.
Hory na samém pomezí Gruzie a Turecka nejsou poutníky moc navštěvované. K jejich škodě, dlužno dodat. Jsou totiž neuvěřitelně bujně zelené, se spoustou skal a kaňonů, ze kterých se řítí vysoko z hor řeky, na kterých je skvělý raft.
Je zvláštní, jak se moře dokáže propojit s nebem šedivou clonou z vodních kapiček. Prší. Bábinky nemají žádné stížnosti, půlden na posteli s křížovkami a vínem jim vůbec nevadí. Po poledni se vyždímá poslední bouřkový mrak a můžeme vyrazit. Bábinky s dohady o tom, kam přesně.
Vzbudí nás zvuk lodních motorů. Posádka vstala dávno před námi, pevninu už máme za zády. Míříme na zelený ostrov Mljet a obzor je náš! Bez poznámek, bábinky totiž tvrdě chrní v kajutě.
U bohaté kololodní snídaně babi Rita dokola opakuje, že „v Bosně vůbec nic není, znám to tam, tam nejedu.“ Mohla by normálně říct, že si dnes stejně jako polovina bikerů dá od kola pohov, ale ona ne: „Já jedu do Dubrovniku, v Bosně nic není, jsou tam jenom kopce.“ V tom posledním ohledu měla pravdu.
Poznání, které jsme si odvezli z letošní koloplavby, se netýká ani tak překrásné chorvatské přírody, jako spíš rodinných zákonitostí. I když naše maminky důchodového věku nestačily tempu, i když se občas ztrácely v mapě (a protože zásadně neposlouchaly výklad průvodce, tak i v terénu), přesto všechno měly na konci dne sílu upozornit nás, že jsme málo oblečení / moc pijeme / chodíme pozdě spát… Na letošní Kololodi jsme pochopili, že jsme pořád ještě děti.
„Počkej, to jsou fakt vaše mámy?“ „No jo, jedna jeho a jedna moje,“ odpovídáme nevěřícím bikerům, když nad sklenkou dingače čekáme, až dojedou i naše matky. Sami jsme se už dávno posunuli do kategorie „v nejlepším věku“, tudíž i naše outdoorové maminky už zaslouženě užívají titul bábinka. Na Kololoď chtěly bábinky už dlouho. Tak jsme jeli všichni. Nikdy (jim to) nezapomeneme.
Západní společnost zpravidla dojímají tragické osudy, a zvláště pokud jde o děti. Nezřídka vznikají sbírky na pomoc potřebným tam, kde selhává veřejný systém. V Africe H+Z již tehdy na vlastní oči poznali, že této skutečnosti lze využít po svém.
Když H+Z před téměř sedmdesáti lety navštívili obávané „lovce lebek“, způsobili tím velké pozdvižení. Zdá se až neuvěřitelné, že se dědečkové, babičky a jistě i otcové a matky dnešních Šuárů divili vymoženostem jako byl zapalovač nebo náramkové hodinky. Ale je to vlastně vůbec dobře?
Uruguay vděčí za svůj název indiánskému jazyku guaraní. Podíváte-li se ale na skladbu jejích obyvatel, zjistíte, že původní domorodí Indiáni jsou zastoupeni pouhým jedním procentem. Zbytek tvoří potomci přistěhovalců zejména z Evropy. Na vině zřejmě bude i masakr, který se odehrál 11. dubna přesně před sto osmdesáti sedmi lety.
Cherché la femme je ustálené přísloví. Ovšem často za řadou na první pohled „bohulibých“ projektů nestojí ženy nýbrž třeba nafta a válečné plány. Mými dnešními cíli jsou dvě přehrady na území Iráckého Kurdistánu.
