Bábinky a "pařba" na Korčule
Je zvláštní, jak se moře dokáže propojit s nebem šedivou clonou z vodních kapiček. Prší. Bábinky nemají žádné stížnosti, půlden na posteli s křížovkami a vínem jim vůbec nevadí. Po poledni se vyždímá poslední bouřkový mrak a můžeme vyrazit. Bábinky s dohady o tom, kam přesně.
Vlastně o tom mluvíme od brzkého rána, kdy jsme si přivstali, abychom si užili kličkování mezi ostrůvky a zátočinami Mljetu. Už je jasné, že se nás to chystá pokropit, což se stane, jen co vyplujeme na volné moře. U břehů Korčuly už pěkně leje, zatímco my kololodníci sníme o koupání v moři. I bábinky mají jasno – dnes žádné velké bikování, cílem je najít plážičku a zalehnout. Otázka zní kde?
Bránu do města Korčula tentokrát mineme 
Ostrůvky u ostrova Korčula
Bábinky jsou protentokrát zajedno také v tom, že nechtějí do kopce. Nezbyde jim tedy nic jiného, než se připojit k dnešní většině a šlapat podél severního pobřeží Korčuly do Račišce a zpátky. A cestou hledat pláž.
Pohodlná cesta s výhledy na Pelješac co by kamenem dohodil se bábinkám líbila. I se vykoupaly, ale:
„Ta pláž byla špinavá, no hrůza,“ okomentuje později babi Hela a babi Rita upřesní: „Tam byl snad všechen svinčík, co moře za zimu připlavilo.“
Ale obě se u toho spokojeně zubí, takže to asi nebylo tak hrozné. Jen je třeba každou cestu trochu zdramatizovat!
Ani my nejedeme doporučený okruh přes půl ostrova, dali jsme si ho vloni. Hradby města, které si dělá nárok na to být rodištěm Marca Pola (a nejspíš není) objedeme, do Korčuly se chystáme až večer. Kousek za městem začneme prudce stoupat, nějakých dvě stě metrů do vesnice Žrnovo. Otevírají se čím dál lepší výhledy na starobylou Korčulu i protější ostrov, že už to místní nevydrželi a přistavěli k úzké serpentýně lavičky. Uff. Sedí se tu dobře.
Žrnovo se nejdřív nezdá, vypadá obyčejně. Je tu obchod, kostel, křižovatka s hlavní ostrovní, další tři kostely a pár domů na prodej. V horní části obce už tuším, že jsem se ocitla na konci středověkého žití ostrova.
Vesnice se skládá ze starých i novějších domů, namačkaných kolem uliček širokých tak na kolo. V těch nejmenších domečkách už bydlí kozy. Méékají. Je horko a jsme tu snad úplně sami. Voní to ostrovem po dešti. Je to ono….kololodění!
Zapojíme veškeré své orientační schopnosti, abychom najeli na správnou cestu k jižnímu pobřeží. Prudce padá mezi soukromými políčky s vinnou révou, levandulí a všelijakými zeleninami. Níž už jsou jen vinice, útesy rostoucí z modré vody, vítr a… smetiště. I tady žijí lidé.
Smeťák s nezaměnitelnou symfonií vůní objedeme, a už míříme k Lumbardě. Odměna dnešního dnes spočívá v zátoce Pržina s písečnou pláží. Voda je teplá, pivo v bufetu studené, hranolky něco mezi. Jedna z nejkrásnějších pláží Dalmácie má od nás plný počet bodů.
Přes Lumbardu plnou vinic a podvečerního zlatého slunce se vracíme k lodi. „Črna riža“ se jmenuje specialita, kterou nám lodní kuchař servíruje k večeři. Bábinky zřejmě dnešní dávku stížností vyplýtvaly na špinavé koupaní, první chod vůbec nekomentují. I když to s jistotou očekáváme - črna riža totiž nevypadá nic moc, je to černé a mazlavé. O to lépe však rizoto se sépií chutná.
Kolem vinic... 
...zpátky do přístavu
Následuje plátek tuňáka s brambory a grilovanou cuketou. Všichni se nacpeme, až funíme. Sotva se dokolébáme na večerní procházku po Korčule, která se teď před sezónou už pomalu chystá do postele. Tak honem jedno noční kafíčko na nábřeží a do kajut. Dobrou noc babičky, dneska jste byly moc prima!
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
Čtěte také:
