Peradenyia – stroj času

6. 2. 2015 – Srí Lanka, Asie

Petr Horký

Botanická zahrada je stroj času, o tom není diskusí. Zasadíte strom a užijí si to až generace, co přijdou po vás. Anebo pečujete o stromy, klidně o celou alej, kterou zasadil někdo, kdo je už dávno mrtvý a výsledek své práce třeba neviděl.

Nevím kolik lidí ví, že Miroslav Zikmund je nadšený botanik. Od dětství si vedl herbáře a jeho rozlehlá zahrada ve Zlíně (kromě toho že při své systematičnosti a pořádkumilovnosti na ni má podrobnou mapu s popisem všech průběžných úprav) by nadchla nejednoho ředitele světových botanických zahrad (Všechny dnes už mohutné a vzrostlé stromy v jeho zahradě jsou mladší než on. „Minimálně o dvacet let,“ říkal mi s úsměvem.). V tomto oboru bohužel nemohu být partnerem do našich debat, protože mě kytičky a stromy nechávají docela klidným. Ale už to taky neplatí stoprocentně.

Hanzelka se Zikmundem se v botanické zahradě Peradenyia nedaleko Kandy na Srí Lance v roce 1961 zdrželi hned několik dní. Hanzelkovi se původně moc nechtělo, měl to asi s botanikou podobně jako já, ale Zikmund jej přesvědčil. Pořídili spoustu materiálů, kromě jiného například krásné fotky palmové aleje s expedičními tatrovkami.

Také se tu oba vyfotili ve zvláštních kořenech pozoruhodných stromů Canarium Commune, mandloně jávské. Jsou to takové mohutné, stovky let rostoucí vysoké stromy a jejich ploché vysoké kořeny vypadají jako křídla raket připravených ke startu. Jako stroje času - jen vyletět. Do budoucnosti? Do minulosti..?

Když jsme sem dorazili v roce 2000, pomohl nám místní stařešina najít stejné stromořadí, ba dokonce ten stejný strom! Zikmund se tam tehdy vyfotil na úplně stejném místě, jen o 39 let později. Takhle to pak okomentoval v naší společné knížce Sloni žijí do sta let: „…došlo mi, že lidský život je prostě k tomu, aby ho člověk žil naplno. Aby ho nepsal jako školní úlohu nanečisto. Když jsem si to v té jedné vteřině dokázal sesumírovat, tak to na mě padlo. Petr s Mirkem Náplavou mě zastihli, jak mi vyhrkly slzy. To jsou situace, kdy je chlap naměkko. Když se teď zamyslím s odstupem těch několika měsíců, ten madlovník zase povyrostl, možná mu přibylo pár desetin milimetrů toho zprohýbaného hrbečku na jedné z mnoha „ploutví“. Na důkaz toho, že tady žijeme jako vypůjčení. Vynoříme se z lůna maminky a než se nadějeme, jsme na Konečné. Pár hvězdných okamžiků – a je po všem.“

Asi znáte tzv. Zikmundovu větu: Život je přesný součet náhod. I letos, v roce 2015 jsem našel stejné stromořadí a stejný strom. A jen tak pro legraci jsem se na stejném místě vyfotil. Bylo mi v tu chvíli, v ten den, přesně 42 let. Pak mě něco napadlo. Zikmund je ročník 1919, fotil se tady v jednašedesátém, odečetl jsem si to - a vyvalil jsem oči údivem! Bylo mu tehdy přesně 42 let…

Autor: Petr Horký