Pygmejové snů a skutečností, Dem. rep. Kongo
Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, právem označovaní za největší české cestovatele moderní doby, urazili na africkém úseku své cesty kolem světa 37.270 kilometrů a projeli 27 zemí. Při průjezdu tehdejším Belgickým Kongem, neopomněli zastavení u Pygmejů Bambuti. Filmový materiál a krásné fotografie pořízené během návštěvy vzbudily zájem několika generací diváků a čtenářů. Co vše se změnilo za uplynulých šedesát roků v „jejich“ idylické vesnici?
PROBLÉMY UŽ NA HRANICI
Na hraničním přechodu z Ugandy do Konga DR v Kasindi se nám živě vybavuje popis obdobné situace z knihy „Afrika snů a skutečnosti“. Také musíme do posledního kousku vyskládat obsah našich batohů. Jistá odlišnost tu však je. Celníci, na rozdíl od doby putování legendární dvojice H+Z, nejsou motivováni úřednickou horlivostí. Hledají záminku, jak z nás vytáhnout peníze. Celníci v uniformách nás odvedli do kanceláře a zde nám svou důležitost demonstruje hned pět úředníků. Nemají uniformy ani výložky, ale jejich služební postavení přesto nejde přehlédnout. Čím více zlatých prstenů a náušnic, tím vyšší hodnost. Šéf po předložení našich pasů rezolutně prohlašuje, že vízum vydané v Praze je neplatné. Důvod prostý, nikdy předtím prý takové neviděl. Jsme dost možná první turisté, kteří se od vyhlášení konce války rozhodli navštívit tuhle zem...
VÁLKA A ÚSTUP PRALESA
Asfaltová silnice se změnila v prašnou cestu hned za mostem přes hraniční řeku. Muži tlačí bicykly, obří dřevěné koloběžky čukudu a jiné podomácku vyrobené přepravní prostředky. Vše nadoraz obtěžkané nákladem. Zboží putuje jednosměrně do Konga, země více než deset let sužované válkou. Aut tu jezdí jen velice málo. Máme štěstí, že se nám jedno z nich podařilo domluvit k cestě do Beni. Po zdejších silnicích se jezdí vpravo a před každou zatáčkou řidič hlasitě troubí. To, aby pěší putující stihli uskočit jeho bezohledné jízdě. Nebezpečí srážky s protijedoucím autem v tak malém provozu je mizivé. V Beni, podle zápisků H+Z v „malé osadě Belgičanů, Francouzů, Řeků a Indů“, se za šedesát roků mnohé změnilo. Ze zmiňovaných národností ve větším počtu zůstali pouze Indové. Přesto se malá osada proměnila v největší město široko daleko. Stejně jako Evropané zmizel i prales. Pryč je popisovaná divočina se stády slonů, množstvím lvů, leopardů a jiných kočkovitých šelem. Hlavní ulice, lemovaná koncentrací obchodů, směnáren, restaurací a úřadů, je s velkou pravděpodobností jedinou na celém východě Konga DR s asfaltovým povrchem. Kruhové křižovatce v samotném centru vévodí velký poutač s fotografií prezidenta Josepha Kabily. Válka byla a je stejně krutá k lidem i zvířatům. Zdálo by se, že úrodná půda a příznivé klima krajiny pod masivem hor Ruwenzori, musí poskytovat dostatek obživy. Opakované drancovaní povstaleckými vojsky v minulých letech však přineslo hlad. V okolí Beni vyrostly tábory běženců. Zmizelo vše živé, co šlo ulovit a sníst. Snad jen poslední tlupy horských goril v rezervaci na jihu od Beni zůstaly ušetřeny. Několik vojenských základen mírových sil OSN na okrajích města se snaží udržet v této oblasti křehký mír. Po hlavní třídě často projíždí auta plná ozbrojenců. Všichni vojáci mají na hlavách modré přilby. Podle nápisů na autech a nášivek na uniformách snědých vojáků rozeznáváme Keňany, Pákistánce a Indy. Imigrační úředníci ihned vymýšlejí, jak náš příjezd zužitkovat v zisk peněz. Požadují 300 dolarů za povolení. Přesně ani nedokáží říct za co: „Zaplaťte nebo vydejte fotoaparáty a kamery a jeďte zpět“. Vyhotovit takové povolení trvá prý dva dny. To je příležitost k první výpravě k Bambutům. Nemusíme nikam daleko. Dva dny před odletem do Afriky nás potěšil doručený dopis ze Zlína. Miroslav Zikmund nám v něm popřál štěstí na cestě a hlavně přiložil fotokopii z deníku zaznamenávající 313. den jejich unikátní cesty. Důkladnost záznamu o návštěvě tábora Pygmejů je obdivuhodná. Podle něj nebude velký problém najít zmiňovanou vesnici Mbaw na 22. kilometru při silnici severně od Beni.
MBAW UPENDE
Rozpačitě se rozhlížíme. Na návsi se shlukují ženy a děti, jsou překvapeni z našeho příjezdu a vyčkávají co se bude dít. Naši motorkáři nás pobízí, že si můžeme vesnici prohlédnout. Podáváme ženám ruce a ty nám hned přináší sedátka. Chápeme to jako výraz, že jsme přijati.
Máme s sebou svazek korálů, ale teď tápáme komu je oficiálně předat. Pokládáme je na lavičku u ohniště. V téhle vesnici návštěvu turisty už nepamatují, to je naprosto zřejmé. Alenu napadá ukázat knihu Pavla Šebesty, kterou máme s sebou. Stejně jako dvojice H+Z před šedesáti léty, jsme z ní načerpali nejvíce informací o životě Bambutů. Napětí se rázem uvolňuje. Ženy a omladina si se zájmem prohlíží knihu a hlavně fotografie. Reakce jsou bezprostřední a přechází do uvolněného veselí. Navíc se do vesnici začínají navracet muži. Jeden z nich je nám představen jako „šéf“ - stařešina vesnice. Přes jazykovou bariéru cítíme, že jsme se stali vítanými hosty. Nic nám nebrání v prohlídce vesnice. Chýše jsou první, co nás zaujme. Popravdě jsme zde, nedaleko od Beni, kopulovité přístřešky pokryté listím už nečekali. Domky postavené z bláta a proutí, jaké jsme viděli všude kolem hlavní cesty, jsou tady jen dva. Kolem nich je nepravidelně rozmístěno jedenáct kopulovitých přístřešků, typických pro všechny středoafrické Pygmeje. Dostupnost a blízkost civilizace na jednoduchosti těchto obydlí nic nezměnila. Kostra tvořená ohebnými pruty je pokryta listy banánovníku a palmy. Jiný materiál není zapotřebí. Vlastně celá chýše je jenom střecha. Dveře Pygmejové neznají. Spí na zemi na tenké vrstvě listí a látky, lůžko je pouze ohraničeno dřevěným klackem. Ohniště uvnitř se zřejmě užívá za chladných nocí, oheň k přípravě jídla doutná před obydlím. Nějaké nástroje a nádobí je zavěšené v chýši, ale spíše se jen tak povalují dokola, stejně jako pár sedátek a lavička. Idylickou představu tábora Pygmejů však narušuje nepořádek. Kolem se válí hadry a plastové nádoby.
NEJMENŠÍ LIDÉ SVĚTA
Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu. Dějiny je našly v pralese, kde nadále žijí způsobem sahajícím k samotné kolébce lidské existence. Žijí roztroušeně na území sedmi států a navzájem by se asi nedomluvili, přestože jsou jazykově velice nadaní a každý jednotlivec obvykle ovládá hned několik řečí. Kdysi dávno možná existoval jejich společný jazyk. Nyní však všichni mluví jazyky sousedních černošských kmenů. Už v minulosti se běžně užíval výraz, že ta která tlupa Pygmejů „patří“ některým černochům. Nejedná se však vlastnictví v obvyklém smyslu, ale spíše vztah určité nevyrovnané přesto vzájemné závislosti. Zemědělští černoši směňovali odedávna plodiny ze svých polí za maso, kůže, slonovinu a plodiny pralesa. Směna se týkala také nádob a zejména železných výrobků jako hrotů, nožů, sekyr a mačet. V souvislosti s tímto vztahem, známe označení „páni, patroni, vlastníci“ pro černochy a „poddaní, vazalové“ či dokonce „otroci“ pro Pygmeje. Jedná se o natolik specifickou záležitost, že žádný z takových výrazů nevyjadřuje plně jeho podstatu. Ovlivňování v oblasti kulturní, duchovní a sociální probíhá po staletí. Snad nejvhodnějším užívaným pojmenováním tak je „vesničané“ a „lovci“. S postupem doby a vlivem válečných konfliktů však i takové ztrácí na významu. Bambuti se usazují a zvyšuje se míra míšení. Stále lze však vystopovat určitý stupeň nadřazenosti černochů. Například v tom, že si černoši berou Pygmejky za manželky, které jsou pro svou plodnost zárukou zdravého potomstva, ale smíšená manželství Pygmeje s černoškou neexistují. I v případě, když se Bambuti vzdají nomádského loveckého života a usadí se, zůstává lov a sběr důležitou složkou jejich života a obživy. Bambuti, se kromě malých postav, odlišují od černochů také barvou pleti. Je výrazně světlejší, hnědá čí dokonce žlutohnědá. Také nosy jsou výrazně širší a rty naopak úzké. Odhadujeme, že souhlasí udávané informace o průměrné tělesné výšce 146 cm u mužů a 135 cm u žen, pro kterou je toto etnikum považováno za nejmenší na světě. Nejsou to žádní naháči. Už na počátku minulého století byla vytloukaná kůra „tapa“ nahrazována zástěrkami z látek. Dnes převažuje oblečení západního typu. U mužů košile nebo tričko a krátké kalhoty, ženy vážou plachty látek pod pažemi nebo v pase jako tuniku či sukni. Nemají však vůbec zažito nějaké zašívání a praní, proto bývá obvykle oblečení ve velmi špatném stavu.
Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín, Archiv H+Z, autor: Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund 
Z LOVCŮ JSOU ZEMĚDĚLCI
Pomalu opadá zájem, který náš příjezd vzbudil zpočátku u všech vesničanů. Vzdaluji se od hloučku, který nadále obklopuje Alenu. Většina obyvatel se navrátila ke své běžné činnosti. Vytahuji kameru a pokouším se filmovat. Jakmile mou činnost někdo zpozoruje, okamžitě přeruší svou činnost a strnule se postaví před objektiv. Je přesvědčen, že nebude-li se hýbat, bude pořízení fotografie snazší. S takovouto nežádanou spoluprací jsem se setkal na různých místech světa již několikrát. Tady však pozoruji ještě další problém v kompozici obrazu. Měřím přes 190 cm. Pokud filmuji ve stoje, vypadají Bambuti, s trochou nadsázky, jako při záběru z letadla. Neměří sice loket, tak jak určuje význam starořeckého slova Pygmaios, ale je pravda, že jejich drobné postavy sahají maximálně do výšky mých loktů. Řeším to filmováním od pasu přičemž pozoruji dění pohledem do výklopného displeje. Obyvatelé si mě přestávají všímat a mohu nenápadně sbírat filmové záběry současnosti jejich života. Poprvé slyším na vlastní uši jejich zpěv. Společné rysy neobvyklého vícehlasu lze rozeznat v písních všech Pygmejů. V táborech Bambutů snad není dne bez zpěvu a tance. Děje se tak především bezprostředně pro radost. Ale zpěv provází i každé důležité rozhodnutí nebo řešení sporů, rituály, léčbu nemocných, je výrazem radosti i smutku. Hudební nástroje začali Bambuti používat také prý až pod vlivem okolních černochů. Doprovod nejčastěji zastanou bubny nebo postačí i prázdné plastové kanystry. Jedna z žen odhání slepice, které se pustily do kasavy sušící se na slunci. Chov slepic určitě nepatří mezi nomádské zvyklosti. Dříve byli jediným domácím zvířetem lovečtí psi. Těch se vesnici potuluje několik. Vzpomínám jak pánové Hanzelka a Zikmund, rozsáhle popisovali různé lovecké techniky Pygmejů. Tihle psi si lovu asi už mnoho neužijí. Namísto velikánů porostlých obřím mechem vidíme kolem vesnice banánovníky, kasavu a kukuřici. Prales ustoupil, spolu s ním zmizela zvěř a z nomádských lovců se stali zemědělci.
REBELOVÉ LOVÍ PYGMEJE!
Naši řidiči motorek začínají být netrpěliví. Delší pozorování a seznamovaní jsme tady neměli v plánu. Kupujeme dva krátké šípy, jeden železný hrot, rozdáváme cigarety a loučíme se. Zde Bambuti žijí na okraji pralesa a zdá se, že i na okraji společnosti. Jsme zvědaví na další setkání hlouběji v obrovské rozloze pralesa Ituri. Nyní jsme se jen dotkli jeho okrajované hranice. Dalším cílem putování je Mambasa, čekají nás návštěvy dalších Bambutských vesnic. V tuhle chvíli ještě netušíme, jak drsné bude přesvědčení, že krutost války se nevyhýbá ani pralesu. Že povstalci lovili Pygmeje jako zvěř a pojídali jejich vnitřnosti, jsme věděli již z útržkovitých zpráv. Jinak však vyzní osobní svědectví. Bambuti nenosí city na rtech. Mabeta vypráví o svém osudu bez známek smutku. V roce 2003 při nájezdu povstalců padla celá jeho rodina za oběť spáchaného kanibalismu. On jediný se stačil zachránit útěkem do pralesa. Rebelové celou jeho rodinu zabili a snědli mozky i další orgány jeho blízkých, aby získali kouzelnou moc. Věřili, že mozek předá moudrost a dovednosti Pygmejů, srdce jejich statečnost a játra jejich zdraví.
Autor textu: Milan Daněk
Autor fotografií: Alena Žákovská
