Podmořské setkání

1. 12. 2015 – Francie, Evropa
Jana Patková
Jana Patková

1. prosince roku 1990 si mohli Francouz Phillipe Cozette a Angličan Graham Fagg potřást rukou skoro padesát metrů pod dnem Lamanšského průlivu. Tehdy, přesně před 25 lety, byl proražen Eurotunnel.


Trvalo sice ještě další čtyři roky, než byl otevřen, ale sen mnoha inženýrů se začal naplňovat právě ve chvíli, kdy vznikla tato symbolická fotografie.  I když se dnes o tunelu mluví hlavně v souvislosti s migranty, možná stojí za to připomenout si  některá méně známá fakta o  stavbě, řazené mezi   moderní divy  světa.

Takhle se tunel budoval.
Takhle se tunel budoval.

Tunel je 50,5  km dlouhý a má nejdelší podmořskou část tunelu (38  km) na světě. Plány na vybudování suchého tunelového spojení mezi Francií a Anglií se objevily už v roce  1802, ale strach odvěkých  rivalů byl větší. O technických možnostech nemluvě. Tak třeba plán francouzského inženýra Alberta Mathieu zahrnoval umělý ostrov v polovině trasy, aby bylo možné přepřahat koně...

Bez umělého osvětlení by v tunelu byla absolutní tma.
Bez umělého osvětlení by v tunelu byla absolutní tma.

Stavba byla zahájena až v roce 1987, pracovalo na ni najednou nejvíce 13 000 dělníků, z nichž deset na stavbě zahynulo.  Vyrazili nakonec tři tunely, dva pro vlaky a jeden servisní. Vrtačky použité pro ražení tunelu  vážily dohromady více než Eiffelova věž (12 000 tun).

Denně tunelem projede v průměru 400 vlaků, 50 000 cestujících, 6 000 aut, 180 autobusů a 54 000 tun nákladu. 

Nová trať (po rekonstrukci z roku 2007) zkrátila cestovní dobu mezi Londýnem a Paříží na pouhé dvě a čtvrt hodiny.
Nová trať (po rekonstrukci z roku 2007) zkrátila cestovní dobu mezi Londýnem a Paříží na pouhé dvě a čtvrt hodiny.
Poděl se o svůj názor

Související články