Orient nanečisto
Casablanca, vstupní brána do Maghrebu, se od časů Hanzelky a Zikmunda změnila k nepoznání. I dnes je však město, přezdívané poutníky prostě Casa, skvělým místem pro první poznání černého kontinentu. Místem, kde se dá dobře připravit na tvrdý kulturní šok, na který kdysi narazili oba pánové a který i na dnešní cestovatele čeká, jakmile vyrazí do vnitrozemí Maroka.
Pro toho, kdo dosud nikdy nebyl v Orientu nebo v Asii, je tento největší a nejživější přístav celého afrického Maghrebu nejvhodnějším místem pro tu správnou cestovatelskou aklimatizaci.
Když sem Hanzelka se Zikmundem dorazili – bylo to v květnu 1947 – patřilo ještě město pevně Francouzům. Hotel, kde se v lednu 1943 sešel britský premiér Churchill a americký prezident Roosevelt (Stalin se tehdy omluvil kvůli vrcholící bitvě o město, nesoucí jeho jméno), ještě stál a na místním hřbitově pomalu nestačila uschnout hlína na hrobě jednoho z nejlepších vojevůdců, které kdy zrodila česká kotlina, generála Josefa Šnejdárka.
Naopak zdejšími ulicemi ještě tiše nepluly moderní tramvaje, ty se v Case objevily až v prosinci 2012.
Casablanka byla v době H+Z známá spíše jako místo, kde se odehrál legendární stejnojmenný film z roku 1942, ve kterém si důležitou roli zahrál československý odbojář Viktor. Jenže na tohle si už místní ani nevzpomenou, jak jsme si sami ověřili. A určitě to nebude tím, že se film Casablanca z logických důvodů (v době natáčení patřilo město ještě nepřátelům USA) natáčel v ateliérech Hollywoodu. Casa, dnes hektičtější než Marseille, totiž nežije minulostí, ale přítomností. A možná i budoucností. Každopádně na plné pecky.
Tak třeba v uličkách Ville Nouvelle, kde prakticky nenajdeme jedinou zahalenou ženu a kde si cestovatel při pohledu na spíše svlečené než oblečené mladé dívky připadá jako někde v Římě či Paříži. To za časů Hanzelky a Zikmunda určitě nebylo. Přesto je tu ale možné i dnes pocítit ducha starých zašlých časů, doby, která učarovala i oběma cestovatelům před skoro sedmdesáti lety. Stačí k tomu jen málo: zabočit z Nového města, plného skvělých památek art deco, které tu zůstaly po francouzském architektu Henrim Proustovi, do bludiště Starého města, částečně stále obehnaného původními hradbami.
Zdejší medína není tak chaotická jako marrakéšská, ani tak obrovská, jako ve Fesu. Navíc její část nepochází ze středověku, ale z konce 19. století – tedy z doby těsně před zahájením přeměny většiny města novými pány, Francouzi. Její uličky tak nejsou jen křivolaké, ale i pěkně po evropsku rovné. Zabloudit v ní proto dokáže jen absolutní balík, a i v takovém případě se dotyčný brzy najde: stačí jít pořád jedním směrem a brzy se z medíny vynoří. Buď u pobřeží, kde se dá dobře zorientovat podle obrovské mešity Hassana II., jejíž minaret měří 200 metrů, a je tak bezkonkurenčně nejvyšší stavbou v celém Maroku. Nebo na některém z širokých bulvárů, ústících na centrálním náměstí Mohammeda V.
Bohužel, od časů Hanzelky se Zikmundem se v Case zhoršila pověst medíny a bezpečnostní situace v ní.
„Pokud sháníte něco, co vám v Casa ukradli, a chcete si to potupně odkoupit od zlodějů zpátky, jste ve tady na správném místě,“ potvrdil nám negativní image tohoto místa náš průvodce Ali, jinak student zdejšího technického institutu.
„Navíc zdejší chudinské čtvrti s fakt extrémní chudobou, násilím a dokonce i prostitucí jsou semeništěm pro časté sociální bouře. Právě tady, kde se kdysi zapálila jiskra protifrancouzského povstání a kde se střílelo do dělníků ještě v roce 1982, jsou dnes zárodky marockého náboženského extremismu a terorismu. I když je to už dlouho, co bomby vybuchly tady v Case, teror se dnes spíše odtud exportuje spolu s běženci k vám do Evropy,“ usmál se smutně Ali. Stejně jako většina dnešních obyvatel Casablancy není místní a chce se jako mnoho ze zdejších „náplav“ po studiu vrátit domů, pod jižní svahy velkého Atlasu.
