Stovky dní na pouštích aneb fotografův orgasmus
Michal Černý má rád pouště. "Líbí se mi jejich kontrasty světel a stínů, pestrost a bizarnost tvarů písečných dun a skalních útvarů. Mám rád absolutní ticho, když přestane foukat vítr," říká fotografující geolog. Hodně snímků prý vzniká doslova "v potu tváře".
Co je vlastně horší - horko, nebo chlad?
Jsem teplomilný, takže pro mě je spíš horší chlad. I když, pohybovat se v teplotách přes 40º C ve stínu (který tam není) je náročné. Jednou jsme zapadli v Gobi s autem do písku a v poledním žáru jsme ho několik hodin vykopávali. Ke konci už jsem začal být mátožný a točila se mi hlava. A večer jsem pak seděl a proléval se litry čaje. Pak jsem se dozvěděl, že na základně ten den naměřili ve stínu 48 stupňů.
Na kolika pouštích jsi byl?
Zase tolik jich nebylo, asi tak osm, všechny v Asii a Africe. Ale v těch, kde jsem pracoval, to je v íránských pouštích a v mongolské Gobi, jsem strávil mnoho měsíců.
Ztratil ses někdy v poušti?
Kdybych se opravdu ztratil, tak už tu nepíšu. Několikrát jsem hledal cestu nebo se musel vracet, ale vždy to dobře dopadlo. Jen jednou mi bylo, opět v Gobi, docela úzko. Byl večer, šel jsem se projít za základnu, chtěl jsem fotit noční život v poušti. Motal jsem se mezi zarostlými dunami zabraný do fotografování a najednou jsem nevěděl, kde jsem, kde je sever a kterým směrem se dát. Bylo pod mrakem, takže byla opravdová tma a nebyly vidět ani hvězdy. Po hodině bloudění se naštěstí mraky protrhly a vykoukl mezi nimi měsíc, který ozářil siluetu povědomého horského hřebene. Namířil jsem k němu, protože jsem věděl, že se podél něj táhne vyschlé řečiště, které mě dovede na základnu. Od té doby jsem si vždycky bral na noční vycházky „GPSku“.
Jaké fotografické vybavení s sebou do pouště nosíš?
Takové, jako všude. Základem je kratší zoom nebo širokoúhlý objektiv a také makro na pouštní květiny a žoužel. A tam, kde žijí větší plachá zvířata, přidávám ještě delší sklo.
Fotografuješ při práci geologa, nebo si třeba uděláš volno na focení?
Jak už jsem říkal, nejdelší dobu jsem na pouštích strávil jako pracující geolog, takže jsem velkou část snímků pořídil buďto přímo při práci, nebo ve chvílích volna. Třeba v Gobi jsem byl čtyřikrát, pokaždé jsme během asi tří měsíců zmapovali plochu 36 000 km2. Další pouště jsem navštívil při soukromých cestách.
Jak se mapuje poušť Gobi? Co si pod tím představit, jak se to dělá?
Prováděli jsme geologické a geochemické mapování. Jezdili jsme a chodili po poušti, zaznamenávali pozici hornin a geologických struktur a odebírali vzorky na chemické analýzy. Přebývali jsme v terénních základnách, pod stany a v jurtách. Tato část Gobi je absolutně pustá, k nejbližšímu osídlení bylo někdy až 200 km. Voda je extrémně vzácná, na celé ploše jsme zaregistrovali pouze 17 pramenů.
Je pro tebe Gobi nejkrásnější pouští?
Z toho, co jsem už řekl, je jasné, že na ni nejvíc vzpomínám. Tahle poušť je totiž úžasně pestrá. Najdou se tam písečné duny, široké kamenité hammady, spletité kaňony, ostré horské hřbety a bizarní skalní útvary. Je tam překvapivě i hodně života. Na začátku léta vykvétají barevné květiny, po zemi pobíhají drobní ještěři a není vzácností potkat gazely, kozorožce a dokonce i poslední stáda divokých velbloudů. Kromě Gobi je pro každého fotografa lahůdkou poušť Namib. Nejznámější lokality, jako údolí Sosussvlei, jsou „profláklé“ a milionkrát vyfocené, ale při pohledu na světla, stíny a tvary dun a skal prožívá každý fotograf opravdový orgasmus.
Další fotocesty Michala Černého si můžete prohlédnout ZDE.
