Kilimandžáro snů a skutečnosti
Výstup na nejvyšší africkou horu byl jedním z vrcholů cesty H+Z po Africe a jeho popis v knize Afrika snů a skutečnosti vešel dokonce do čítanek. “Afriku”, kterou měl táta vystavenou na nejčestnějším místě knihovny, jsem četl jako osmadvacetiletý. Tolik bylo i panu Zikmundovi, když na první výpravu z Prahy vyráželi...
Od té chvíle mě ale dělilo 60 let, víc, než H+Z od cest dr. E. Holuba! A můj sen o zdolání Kilimandžára jen dřímal do doby, než se na “fejsu” se objevila zpráva spolužáka Ondry, že se s kamarádem chystají zdolat nejvyšší bod Afriky a zda-li se nechce někdo připojit. Neváhal jsem ani minutu, věděl jsem, že tam musím! Termín byl stanoven na konec ledna 2015, což se i shodovalo s termínem výstupu H+Z.
Mé nadšení neznalo mezí, každý den jsem si pouštěl DVD s africkou cestou H+Z a zejména barevnou pasáž o výstupu na Kili, jak se mu familiárně také říká. Prošli jsme spoustu materiálů a zjistili, že výstup H+Z se konal jednou ze dvou nejfrekventovanějších výstupových cest, dnes nazvaných Coca-cola route a Whisky route. H+Z se vydali z vesnice dodnes nejoblíbenější cestou Marangu route, jež je vybavena chatami a útulnami, v nichž si lze dokonce dopřát sprchu i občerstvení, kde podle nosičů turisté nejvíc vyhledávají coca-colu. A tak se i cesta jmenuje Coca-cola route.
V době H+Z měli ještě nosiči i průvodci tradiční africká jména, byli to animisté a hovořili svým jazykem kmenů Marangu a Chagga. Kolik se toho změnilo! Nedaleké malé město Arusha vyrostlo v typické nepříliš vábné africké velkoměsto, které dokonce hostilo mezinárodní trestní soud pro zločiny z krvavé občanské války ve Rwandě a dnes zde sídlí nedávno založený Africký soud pro lidská práva. Totéž částečně platí i o městu Moshi, bližšímu východisku pro Kilimandžáro. Místní mluví spíš už jenom svahilsky – kmenové jazyky už nejmladší generace neovládá, jak si nám stěžovali starší, jsou buď křesťané nebo muslimové a jména mají buď západní nebo islámská. A ovládají k tomu i angličtinu. Náš průvodce se jmenuje Ráma a nikdo z členů výpravy se výstupu do někdejší říše zlých duchů nebojí.
Z treků na Kili se stal výnosný byznys, který dnes živí na 11 000 místních obyvatel. Správa národního parku uvádí, že kapacita všech výstupových cest a infrastruktury může umožnit až 36 000 výstupů ročně. Tohoto čísla dosud nebylo dosaženo a vzhledem k nedávné epidemii Eboly počet návštěvníků prudce poklesl.
Z Kilimandžára (přesněji jeho nejvyššího vrchu Kiba s nejvyšším bodem Uhuru Peak, česky Vrchol svobody) se stala velká turistická atrakce. Oproti době H+Z se také trochu zmenšil. Ne, není to kvůli dramatickému úbytku ledovců (až o 80 %), ale nová měření jeho výšku upřesnila. Není tak už jedinou africkou šestitisícovkou, měři “pouhých” 5.892 m. n. m.
Kvůli obavám z nedostatečné aklimatizace i přílišné návštěvnosti (až 90 % pokořitelů Kililmandžára volí cestu z Marangu) škrtáme dvě nejčastější výstupové trasy. Nechceme si připadat jako na Václaváku, a tím tedy padá i možnost kráčet přesně ve stopách H+Z. Neuvídime proto v Marangu ani původní a dodnes fungující hotel rodiny Lányových, který ale již provozuje někdo jiný... nevadí. Nakonec volíme cestu Lemosho (tzv. pravé Lemosho) od západu, které prochází velkým a nejstarším kráterem Shira plateau u jednoho ze tří vrcholů Kilimandžára Shira Ridge (až 3962 m. n. m.) a nakonec od západu vystoupá prudkým úpatím Kiba přes tzv. Západní trhlinu (Western breach) přímo do kráteru, kde máme mít zajištěn výstup na vnitřní Reutschův kráter a sestup k okraji sopečného sopouchu, kde máme i přenocovat (5 730m).
Poslední den nás má čekat již jen třešnička na dortu, Uhuru Peak (Vrchol svobody, 5 892m) a sestup východní stranou po Mweka route. Protože nám ale cestovní kancelář, která nám zprostředkovala povinné nosiče, a to včetně nosiče chemického WC pro nocleh v kráteru, kuchaře, průvodce a jeho pomocníka, nezajistila povolení, na Západní trhlinu můžeme zapomenout. Dozvídáme se to až těsně pod ní, vrchol Kiba proto obcházíme jižní cestou a v podstatě se napojujeme na druhou nejčastější trasu, tzv. whisky neboli Machame route. Touto cestou nakonec všichni úspěšně vrchol zdoláváme.
Jako za časů H+Z, i dnes je Kilimandžáro rájem v jinak vyprahlé savaně. Na úbočích, zavlažovaných nejen vodou z tajících ledovců, se stále pěstují banány, káva i čaj. Místní jsou pořád velmi chudí. Jen divokých zvířat dramaticky ubylo. Cestou ještě potkáme deštné a mlžné pralesy (byť níže vykácené a nahrazené monokulturami rychlorostoucích borovic), nad nimi je pásmo stromů, z nichž se k zemi spouštějí podákové závoje lišejníků, a v ještě vyšších polohách beze změny rostou endemické druhy senécií – obří stromové starčeky a lobélie.
Co se ovšem od roku 1948 změnilo, je podnebí. Kácení lesů i oteplení zapříčinily, že na Kibu sněží méně, a sluneční záření to vše i přes teploty pod bodem mrazu dokonává: 80 % ledovců od dob, co bylo Kilimandžáro objeveno pro západní svět, už zmizelo. Rovněž teploty nejsou tak kruté, H+Z vycházeli k závěrečnému výstupu za minus 16 stupňů, což pro ně po roce v teplých krajích musel být šok, navíc tenkrát neexistovala funkční prádla a různé membrány. Stejnou teplotu Ráma naměřil až při vstávání v kráteru, nedaleko od zbytků Furtwänglerova ledovce, nyní již rozpadlého na tři malé části.
Pokud si dobře vzpomínám, H+Z nevyšli až na nejvyšší bod střechy Afriky, tehdy zvaný Kaiser-Wilhelm-Spitze (dnes Uhuru Peak). Na okraj kráteru vystoupili po ceště Marangu do tzv. Gilman's Point 5 681 m. n. m., takže na Uhuru jim zbývalo ještě více než 200 výškových metrů a až dvouhodinový pochod po okraji vnějšího kráteru. Upřednostnili tedy před svými sportovními ambicemi profesionalitu, sestoupili přímo do kráteru a vyhrazený čas věnovali natáčení a fotografování. Zdolali sice Kilimandžáro, ale ne jeho nejvyšší bod.
Nejvíce mě překvapilo – a jistým způsobem i zklamalo – že výstup se mi v daný okamžik nezdál ani dobrodružný, ani namáhavý. Velmi se mi líbilo svítání nad Mawenzi, posledním ze tří vrcholů Kilimandžára a pro běžného turistu nepřístupnou pětitisícovkou, jak přesně je pánové H+Z popsali. Byli tím unešeni, já už tolik ne – znám to z letadla, svítání nad oceánem. Ještě více mě oslovil měsíc v úplňku a rozpouštějící se mraky padající z cimbuří Mawenzi před setměním.
Také náročnost výstupu, jak ji líčili H+Z, není už v dnešní době tak velká. Kromě změn klimatu a zcela jiné kvality vybavení rozdíl připisuji i faktu, že pánové H+Z strávili rok před výstupem ve voze, jízdou a prací, a na sportovní přípravu zjevně neměli čas. S nadsázkou říkám, je to jako vylézt na Ještěd, jen v jiných měřítkách. Na wikipedii lze dohledat, že se dokonce pořádají závody, kdo vyběhne nahoru a seběhne dolů nejrychleji. Jaké jsou časy zde radši ani nebudu prozrazovat. Uvádí se tam také, že už nahoru kdosi vyjel nejen na motorkách, ale i na kole. Nepřevapí mě, až jednou bude na vrcholu horský hotel a povede tam lanovka.
Takže vhůru na Kilamandžáro, dokud je to stále ještě dobrodružné!
