Želva pamětnice
Želvy žlutohnědé, žijící ve vnitrozemí Maroka, se běžně dožívají věku kolem stovky let. A to i v ruinách římského města Volubilis. Jednu želvu pamětnici, která klidně mohla jako malá zažít příjezd cestovatelského dua H + Z, jsme tu potkali.
Do 2 500 let starého Volubilisu, skvostně zachovalého římského města, kdysi nejzazší výspy Římské říše pod pohořím Zerhoun ve Středním Atlasu, dorazili v květnu 1947 i Hanzelka se Zikmundem. A my jsme možná našli i po 69 letech přímou pamětnici jejich návštěvy.
Želva se vyhřívala na listopadovém slunci přímo u paty jednoho ze sloupů Kapitolu. Jako by tady čekala, až na okraji vysoké a dlouhé plošiny nad úrodnou říčkou Oued Khouman opět zaskřípají brzdy legendárního předchůdce slavného Tatraplánu a vystoupí z něj oba slavní cestovatelé. Jenže dnes zde místo Tatry 87 stojí na parkovišti řada nejmodernějších klimatizovaných autobusů. A oč více je tu dnes autokarů, o to méně tu žije želv - tehdy v roce 1947 jich tu H+Z spatřili jistě mnohem více: jen jim kvůli silnému geniu loci zdejšího místa nevěnovali pozornost…
A to není jediné, co se tady pod svahy Zerhounu mezitím změnilo. Především tu cestovatelé viděli mnohem méně, než může spatřit poutník dnes. Francouzi totiž jak před 2. světovou válkou, tak po ní měli dost jiných problémů, než aby tuto vzácnou lokalitu nějak speciálně chránili. O marockých sultánech před nimi i po nich nemluvě.
To se změnilo až v roce 1997, kdy byl Volubilis zahrnut do sítě světových památek UNESCO a pod Zerhoun začali proudit experti a peníze ze zahraničí. Díky nim se do dnešních časů podařilo pod staletými nánosy prachu a sutin objevit a krásně zrekonstruovat základy kupeckých domů, lázní, Fóra, baziliky, Kapitolu a Kolosea, ale také hlavní dopravní tepnu města Decumanus Maximus.
Volubilis totiž ve své době, ačkoliv se nacházel na samém konci Římské říše, rozhodně nebyl nějakým zapadákovem. Podle archeologů zde žilo přes 20 000 lidí, což je mimochodem tolik, jako v Praze za časů císaře Karla IV. A žili si na nejodlehlejším a nejvzdálenějším místě impéria celkem dobře. K blahobytu jim pomohlo zdejší tekuté zlato - olivový olej. Ten byl lisován přímo v rozlehlých sadech a posílán do Říma. Spolu s ním tam putovala místní pšenice, protože půda na pláních pod Středním Atlasem patří dodnes k nejúrodnějším v celé severní Africe. A také zvěř patřila k ceněnému vývoznímu artiklu Volubilisu: otroci a gladiátoři lovili v lesích a horách nad městem divočinu, kterou Řím potřeboval nejen na jídlo, ale i jako oběti bohům - jen pro zasvěcení římského Colosea bylo nutné zabít 9 000 zvířat! Specialitou Volubilisu byl ale odchyt berberských lvů, a tak není divu, že za pouhých 200 let byla zdejší populace lvů spolu s berberskými medvědy a slony prakticky stoprocentně vybita. A pak že velké říše nejsou barbarské…
Lidé zde ale žili už dlouho předtím, že zdejší kraj v roce 45 po Kristu připojil k Římu koktavý císař Claudius. A žili zde i poté, co Řím v roce 285 zdejší posádku kvůli nájezdům germánských barbarů na jeho provincie v Evropě raději stáhl. Ještě v 7. století byl Volubilis centrem berberského království, jehož řečtí, syrští, berberští a židovští obyvatelé se mezi sebou domlouvali latinsky a zdejší křesťanské kostely vydržely až do příchodu islámu do Maghrebu. Samo město si vesele žilo až do 18. století, kdy otroci odtáhli většinu zdejšího mramoru na stavbu nedalekého Meknesu. A tak se z živého města stalo postupně archeologické naleziště a pak lákavý cíl pro cestovatele z celého světa.
