Konopná pole pro Evropu
Stojím na křižovatce silnic bez přehánění jen pár vteřin, a už u mě brzdí první řidič s nabídkou na prodej místní „super kvality“ kifu – zdejší proslulé marihuany, kterou znají feťáci z celé Evropy. Dnes by odbojný marocký Rif asi nepoznal ani jeden z cestovatelské dvojice H + Z.
A pak už se s podobnými nabídkami, včetně možnosti odvést si domů celé kostky lisovaného hašiše, doslova roztrhl pytel. Očekávat pomoc od státních institucí typu policie je přitom směšné: idealismus této myšlenky se ukáže v plné nahotě, když naproti zastaví terénní dodávku policejní auto. Zatímco její velitel za bílého dne bezostyšně vystrčí z okénka ruku, do které mu jeden z vousáčů ležérně vloží velký paklík bankovek, jeho komplic nás podezíravě probodává očima.
Je fakt, že pokud se nějaké místo nebo region od časů, kdy zde H+Z cestovali, citelně změnily, je to právě odbojný Rif. Věřím tomu, že dnes by to tady ani jeden ze slavné dvojice cestovatelů nepoznal. V době, kdy tudy projížděli, se teprve začala budovat severojižní silnice přes centrální Rif do Fesu. Budoucí spojnici mezi mořem a vnitrozemím poznali H+Z jako „Route de ľ Unité“ a těžko tedy mohli tušit, jak krajinářsky malebná bude trasa tohoto obřího staveniště.
Trasa – na mapách označená jako R 509 – měla propojit zdejší anarchistický kraj Berberů s Maročany z vnitrozemí. První kopnutí motykou drženou samotným králem Hassanem II. se odehrálo hned po odchodu Španělů po roce 1957, a když sem H+Z zavítali, na její stavbě už pracovalo pod vedením historicky prvního prezidenta Národního shromáždění, levicového nacionalisty Mahdího ben Barky, 15 000 dobrovolníků. Ti zde, možná po vzoru nám známých brigád socialistické práce, vytvořili „dělnickou universitu“, když vždy dopoledne pracovali a odpoledne chodili na přednášky.
Dlužno dodat, že zdejší region byl odjakživa značně vzpurný vůči každému, kdo by mu chtěl vládnout. Ještě na přelomu 19. a 20. století se třeba do Chefchaouenu odvážil málokterý křesťan, protože ho při dopadení a odhalení čekala jistá a dost nepříjemná smrt. Španělští kolonizátoři zlomili odpor zdejších horských kmenů až ve 30. letech 20. století, a to jim k tomu pomalu nestačilo nejen 200 000 vlastních vojáků, ale také posily od francouzské armády. Poslední ozbrojenou vzporu vedli Rífané dokonce ještě v 60. letech, a to proti vlastnímu sultánovi, vládci čerstvě vzniklého Maroka. Četné policejní a vojenské check-pointy tedy zažili už oba páni cestovatelé. V tom se tady od dob jejich africké cesty nic nezměnilo.
Tím ale veškerá podoba dnešního regionu a toho, jak jej H+Z zažili, končí. A nejde jen o nové silnice, které v době jejich legendární cesty ještě nestály. Dnes je celý Rif baštou nejen úžasně silné marocké narkomafie a pěstitelství drog (ne nadarmo se regionu říká Africký zlatý trojúhelník), ale také centrem fundamentálního islamismu v Maroku. Hanzelka se Zikmundem tak nemohli tušit, že zdejší obyvatelé nebo jejich potomci budou mít prsty ve většině pumových a teroristických útoků nejen v samotném Maroku (Casablanca, Marrakéš).
Vše začalo už na konci 70. let minulého století, kdy se Ketama a kraj kolem ní stal zásluhou boomu „hippies“ centrem významného drogového průmyslu, který své zboží úspěšně pašoval nejen do Evropy, ale také do Severní Ameriky. Byli to konečně právě Američané, kteří zdejší narkobarony naučili vyrábět lehce přenosnou konopnou pryskyřici.
Ať tak či tak, zahájením výroby konopné pryskyřice se nastartoval v přírodními krásami oplývajícím Rifu obrovský drogový boom, jehož pochybnou zásluhou je dnes Maroko považováno za světovou jedničku v pěstování canabisu. Produkce Rifu je podle bezpečnostních expertů schopná pokrýt většinu celoevropské poptávky! Zisky z této černé části marocké ekonomiky se odhadují na 3,5 miliardy amerických dolarů ročně. Zhruba 50krát (!) tolik ovšem inkasují dealeři – hlavně z Britové, Francouzi, Španělé a Holanďané, kteří organizují pašování do Evropy.
Mají k tomu účelu mimo jiné flotilu lehkých, rychlých a nenápadných člunů, využívaných dnes mimo jiné i k pašování lidí na starý kontinent. Není divu, že se kvůli rifskému canabisu a hašiši už několik let dostává marocká vláda a král do problémů s Evropskou unií a OSN. Moc dělat ale nelze, dokud místní lidé nebudou podobně jako v Kolumbii nebo Laosu finančně motivováni ke změně pěstování plodin. Zkušenosti z Afghánistánu, který trápí podobné problémy, však ukazují, že je to v dohledné době nemožné.
