Dovolit si dovolenou
Proč to vlastně celé začalo - ten masový přesun na jih a zase na sever, miliardy zisku pohánějící ekonomiky celých zemí, ucpané dálnice, letoviska, zimoviska, suvenýry, pláže, jejich stráže...? Kdy se začal život dělit na čas dovolených a dobu, kdy se na ně v práci těšíme? A co z toho vzešlo?
Pračlověk, ale ani sedlák hospodařící "na svém" si odskočit na dovolenou nemohl. Ostatně značná část lidstva tohle slovo ve svém slovníku dodnes nemá. Je totiž docela mladé: sté narozeniny oslavila "dovolená" nedávno. Dřív než dovolená existovaly prázdniny, protože děti musely v létě pomáhat na poli, škola se zavřela a učitelé měli volno. Později dostali dovolenou úředníci a železničáři, státní povolání takzvaně "pod penzí", a pak si ji vymohli i dělníci a další profese. A to už mluvíme o začátku 20. století, kdy ale tahle vymoženost znamenala přibližně týden placeného volna.
Umíme si to dnes vůbec představit? Vždyť i ten šestidenní pracovní týden nám připadá dost děsný... Tak pokud neumíme, můžeme se vydat na cestu zpátky v čase do počátků dovolené a turistiky jako takové v nevšedním muzeu Touriseum v jihotyrolském městě Merano. Interaktivní expozice zodpoví spoustu otázek, ale možná ještě víc jich položí. To, co vypráví o Alpách a jejich přeměně v turistický cíl, lze totiž úplně aktuálně vidět na mnohých místech světa.
Výraz turismus se poprvé objevuje kolem roku 1800 a základ má ve francouzském tour-cesta. Romantičtí básníci a malíři opěvují přírodu a lidé, zmožení nepěkným prostředím průmyslovou revolucí poznamenaných měst, na to slyší. A nejlepší uši mají podle všeho Angličané, kteří jsou prvními fanoušky hor, jež do té doby jen děsily a odrazovaly. Ve stopách prvních dobyvatelů alpských vrcholů přijíždějí další dobrodruzi, v létě i v zimě, užívat hor...
Ale i lázní. Evropská smetánka už dávno jezdí do Karlových Varů nebo Baden-Badenu, v polovině 19. století ale objevuje i první alpské klimatické lázně a zimní střediska, která tu začínají vznikat.
A ještě něco se tou dobou stane: roku 1835 vydá jistý Karl Bädeker v německé Koblenz knížku „Cesta podél Rýna“ – první moderní průvodce, který dá název všem pozdějším "bedekrům".
Po prvním bedekru následovaly stovky a tisíce dalších
V Alpách se budují nové silnice a železniční spojení, jsou vybudovány tunely Brenner i Gotthard. Místní sedláci si začínají přivydělávat tím, že pronajímají své pokoje a poskytují občerstvení i plnou penzi. Mimochodem, v téhle době jsou Čechy stále ještě na špičce návštěvnické oblíbenosti, za což vděčí svým lázním (poloha a architektonické bohatství těch západočeských je důvodem snahy o jejich zapsání na seznam UNESCO).
Na přelomu století vyrůstají v Alpách první kabinkové lanovky, které do hor vyvezou i pohodlné návštěvníky. Jsou to ale pořád jenom příslušníci vyšších vrstev, kteří si užívají tzv. Belle Époche. Dělníci si mohou leda nechat zdát - dokud později na některých místech nevezmou věci do svých rukou, ale to už je trochu jiná historie. Ta, která souvisí s tématem rozvíjejícího se turismu, zaznamenává vznik Spolku přátel přírody, který nabízí levné výlety do hor a snaží se prosadit regulérní dovolenou. Popravdě řečeno - moc se to nedaří, ostatně první světová je za dveřmi.
Za sebou pak nechá nejen spousty mrtvých, ale i dokončené železniční spojení do hor. Bohužel, když je válka, jde všechno trochu rychleji. Cesty, které si do hor vystříleli vojáci všech bojujících stran, po válce využívají turisté.
Jejich množství nahrávají i meziválečné změny v Evropě. Odbory vymáhají osmihodinovou pracovní dobu a nárok na dovolenou. Mussolini zakládá „Organizaci volného času“, financovanou vládní stranou. To, že jako správný diktátor a populista nabízí chléb a hry, si nikdo neuvědomuje. Naopak, dělníci jsou rádi, že se konečně také podívají k moři. Tady někde se rodí masový turismus...
Dokud to všechno nepřeruší další válka. Ještě před ní ale stihne po Mussoliniho vzoru Hitler založit organizaci volného času, tzv. KDF (Kraft durch Freude – radostí k síle). Díky bezkonkurenčně levným zájezdům se KDF stává největší cestovkou světa.
Po válce nemá chvíli nikdo na dovolenkování a cestování ani pomyšlení. Brzy se ale v západní Evropě pohnou ledy - ta východní se vydá úplně jinou cestou, o rekreacích a zotavovnách si ale povíme jindy. V roce 1955 naskočí Německo na vlnu hospodářského zázraku a Němci začnou hromadně cestovat. Většinou do hor či k moři, což dobře splňuje třeba Španělsko nebo Itálie. V muzeu tuto dobu dokreslují hity jako "O sole mio" nebo "Volare, o ho", linoucí se z reproduktorů.
Muzeum ale nabízí i problematické pokračování zlatého snu o masové turistice, a to na příkladu Jižního Tyrolska. Jeho obyvatelé totiž na jednu stranu rostoucí počet návštěvníků vítají, vždyť jsou slušným zdrojem příjmů. A tak pronajímají své pokoje... a za čas i duše. Ztrácejí své soukromí, po těžké práci se ještě musejí věnovat svým hostům, kteří hodují, popíjejí a nechávají se obsluhovat. Na začátku 70. let už se místní stávají cizinci ve vlastní zemi, v sezóně připadá na jednoho domorodce pět turistů. Rostou nové hotely, sjezdovky, lanovky, silnice... a nikdo neví, kdy turismus požere sám sebe.
Naštěstí přijde rozumné opatření vlády, která další rozšiřování turistických kapacit značně omezí. Jižní Tyrolsko začne snižovat kapacitu, zvyšovat kvalitu - a čeká, jak to dopadne.
Dopadlo to dobře. Na rozdíl od ošklivých španělských či italských pobřežních velkoletovisek, která chátrají, si Jižní Tyrolsko udrží svou klientelu.
Před třiceti lety totiž mohl jen málokdo tušit to, co dnes už každý ví: současný turismus se masovosti bojí, chce originální místa s duší co možná nejčistší. Současnému vzdělanému turistovi vlastně ani nevadí, že místní folklór a tradice už jsou součástí marketingu, ví totiž, že bez něj by už byly třeba mrtvé.
Jestli vám bývá na cestách smutno z proměny panenských míst v turistické cíle, projděte si alespoň virtuálně nevšední muzeum: www.touriseum.it
Dá vám naději, že to nemusí vždycky dopadnout špatně. Zároveň vás ujistí, že nic nejde zakonzervovat a že turismus není ani úplně špatný, ani samospasitelný. Prostě je.
