Změny na každém kroku
Tak jsem zase v Mongolsku. Po patnácti letech! Co se tu změnilo? Co tu zůstalo? Jací budou Mongolové? A co jídlo, pořád stejné skopové, jako tehdy?
Ulaan Baatar
Stepní město obklopené horami. Město, ve kterém včetně okolí dnes žije téměř polovina z třímilionové populace Mongolska. Tady jsou změny znát na každém kroku. Všude se staví, přibývá výškových budov, i když někdy je vidět jen torzo stavby poté, co investorům „došla šťáva“. Zatímco při mém posledním pobytu byl problém se dobře najíst, dnes je na ulicích nepřeberně možností. Jsou tu restaurace korejské, indické, irské, italské… pravda, občas i mongolské. A na každém rohu asijský fenomén – karaoke. Všude plno aut a na ulicích zácpy, které se řeší tím, že je každý den v týdnu povolena jízda jen autem s poznávací značkou končící sudým či lichým číslem.
Gandan
Hned první den musím jako vždy na Gandan. Neodpustím si návštěvu tohoto buddhistického centra a i když nejsem praktikující buddhista, chci protočit všechny modlitební mlýnky, a tak si (snad) zajistit úspěch výpravy. Gandan je jedním ze čtyř klášterů, které přežily komunistické pogromy v třicátých letech, během nichž byly zničeny stovky klášterů a tisíce mnichů povražděny.
Hlavnímu chrámu vévodí 26,5 m vysoká socha Avalokotesvary, který je v tibetském buddhismu symbolem soucitu a milosrdenství. Každodenně se jí přichází poklonit stovky věřících. Z dalšího chrámu se ozývá povědomé „mrmlání“. Probíhá bohoslužba. Několik desítek mnichů čte sborově mantry a hraje na tradiční nástroje. Jako obvykle je to silný zážitek.
Slavnost
Druhý den odjíždíme na sever, do 450 km vzdáleného města Bulgan. Jedeme po asfaltce, která byla ještě donedávna jednou z mála v Mongolsku. V posledních letech se však poměrně rychle buduje základ silniční sítě. Okolí silnice je na zdejší poměry poměrně hustě osídlené. V jednom městečku náš řidič ukazuje doprava: „Naadam!“
Největší státní svátek se slavil minulý týden, ale na některých místech byl o několik dní odložen. V tomto městečku byl spojen s výročím založení města. Na hodinu zastavujeme. Slavnost je kombinací starého a nového. Minulý režim připomínají budovatelské pomníky, nové časy pak nafukovací hrad pro děti a další atrakce. Dávnou tradicí jsou naopak zápasy, které právě probíhají.
Orchon
Mongolská krajina má dvě tváře. Na jihu jsou to holé stepi, polopouště a drsné pouště, na severu oblé kopce porostlé šťavnatou travou, modřínové a borové lesy, jezera a řeky. Nejdelší mongolskou řekou je Orchon, který silnice překonává po novém mostu. Řeka není žádným veletokem, ale po třech stovkách kilometrů stepí je příjemným zpestřením.
Ovoo
Každý návštěvník Mongolska si brzy všimne hromad kamení ověnčených modrými kusy látky, které vystupují z krajiny v blízkosti silnice. Jsou to pozůstatky dávných šamanských tradic, přijatých pozdějšími stoupenci buddhismu. Takzvaná „ovoo“ vyrůstají na posvátných místech, vrcholech kopců a v průsmycích. Největší ovoo po cestě potkáváme před městem Erdenet. Hromada kamení je vysoká přes dva metry a má asi osm metrů v průměru. Podle tradice je třeba ovoo třikrát obejít po směru hodinových ručiček a pokaždé přihodit na hromadu kámen. Někdo kromě toho přidá drobnou obětinu, případně si připije vodkou, přičemž ji stříkne do všech světových stran.
Pravé Mongolsko
Za Erdenetem začíná to pravé Mongolsko. Silnice stoupá do průsmyků a klesá do širokých údolí. Tráva je sytě zelená s fleky žlutých a fialových květů, na jižních svazích a v chráněných bočních údolích rostou temně zelené lesy. Ze zelených pastvin jasně svítí bělostné jurty, rozeseté nepravidelně v krajině. A samozřejmě, všude kolem se pasou stáda krav, ovcí, koní a v této oblasti už i jaků. Tohle se jen tak nezmění.
