Proč nejeli kolem světa

28. 7. 2016

Pavla a Pavel Wilhelmovi

Pavel a Pavla jsou už skoro rok na cestě kolem světa, která se ale v určitou chvíli trochu zvrtla – a cestovatelé razantně změnili své plány. Z fotek pochopíte, proč si je "stáhla" východní polokoule.

20. října 2015, 8:20 ráno, brněnské hlavní nádraží. Fotka před tabulí bez cílové stanice a ... vyrážíme!

Odešli jsme z práce, pustili skvělý podnájem, vyřídili nutné formality, naočkovali nutné protilátky, zabalili svůj život do krabic a dvou krosen a teď jedeme - možná kolem světa, každopádně do světa.

Dusno, vedro, deset hodin večer, 35 stupňů,stojíme v pohorách na letišti v Dubaji. Z nejvyšší budovy světa všechny okolní mrakodrapy a mnohaproudé silnice vypadají jako miniaturní kulisy pro loutkové divadlo.

Než jsme tenhle zvláštní luxus uprostřed pouště stihli vstřebat, ocitli jsme se v extrémně chudém Kathmándu v Nepálu. Už na letišti jako by se zastavil čas. Nejde poznat, kdo je tu na dovolené a kdo v zaměstnání. Nocleh v nejlevnějším guesthousu nás učí, že realita tu vypadá jinak než z fotek. Ulice plné rozšlapaných obětin, buddhistických stúp, vůně vonných tyčinek i zápachu tlejících potravin, potulní psi, prach, bída.

Po probuzení z kulturního šoku si užíváme toho, proč jsme sem zavítali - nádherný majestátní Himálaj. Zdoláváme Annapurna base camp a během jednoho dne zažíváme hned tři roční období. Nevěřícně hledíme, jak se Nepálci smířili a vyrovnali s blokádou surovin ze sousední Indie. Vaří na ohni a se smíchem to nazývají "nepale gas".

Přesouváme se za vůní čaje a brčálově zelenými čajovými plantážemi i největším květem světa do Malajsie. S řidičákem na motorku se učíme jezdit na skútru... Tohoto menšího bratra auta (jak je motorka v mnoha asijských zemích chápána) pak ještě využíváme pro nespočet výletů.

Vietnam projíždíme od severu k jihu a slavíme tu pro místní téměř neznámé Vánoce. Zamilujeme se do místních nudlových polévek i skvělé kávy na tisíc způsobů. Ochutnáváme život horských kmenů, ve své surovosti pro nás tak nepředstavitelný.

Po řece Mekong doplouváme do Kambodži, opředené hrůznými činy nedávného režimu Rudých Khmérů. Pozorujeme tu vzácné říční delfíny i slony v džungli. Východ nám rudou hlínou připomíná Afriku, západ bohužel velké mraveniště, z něhož se vytratila osobitost.

Na "moment" se zastavujeme v bujarém Bangkoku a kosmopolitním Singapuru, abychom se odtud přehoupli na Filipíny. Věděli jste, že tahle země zahrnuje sedm tisíc ostrovů? A to se ještě neví, jestli je to počet při přílivu nebo při odlivu... My se rozhodli pro netradiční road/boat trip, po třech dnech pátrání odcházíme z jednoho shopu vítězoslavně se stanem. Bez jediného letu jsme pak projeli osm filipínských ostrovů.

Další letenky nás měly z horka a slunečna zavanout na Tchajwan, kde předpověď hlásila nějakých 12 stupňů Celsia. Vůbec se nám tam nechtělo, ale nakonec jsme si cestování po tomhle ostrůvku poloviční rozlohy Česka, kde skoro nikdo nemluví anglicky a v obrázkovém písmu jsme naprosto ztracení, neskutečně užili.

Původní plán byl jihovýchodní Asii jen ochutnat během tří, čtyř měsíců. Cestu do vysněné Jižní Ameriky ale nechtěně přehodnocujeme, když se objevuje neznámý virus zika... Proto je březen a my jsme pořád ještě jako bílí jednorožci mezi spoustou tmavovlasých a tmavookých Asiatů.

Poslední exotickou koupačku před podzimem u protinožců jsme si naplánovali na severu třetího největšího ostrova světa, na Borneu. To jsme ještě nevěděli, že poslední nebude...

Z jižní polokoule jsme procestovali čtyři australské státy. Tasmánii, někdo říká Nový Zéland v malém, okolí Melbourne, Sydney a národní park Blue Mountains a kus Západní Austrálie - pro nás té "pravé". Přesedlali jsme na jiný styl cestování a ač je to možná v tak drahé zemi k nevíře, v půjčeném autě a v noci pod stanem tu cestujeme za náklady srovnatelné s životem v Asii.

Najednou tu všichni mluví srozumitelnou řečí, doprava se řídí řádem, v mhd se nemluví, ani tu nehraje hudba tak šíleně hlasitě, naopak všichni mlčky a nehybně koukají do svých telefonů a tabletů, všichni spěchají a mnozí neví kam.

A ve vzduchu (v našem dalším plánu) visí stejně civilizované a spořádané USA a Kanada. Pereme se s myšlenkou, že bychom neuskutečnili původně plánovanou cestu kolem světa. "Změní se Severní Amerika za dalších deset, dvacet let? Ať už kultura, společnost nebo přírodní krásy už dnes zaštítěné správou národních parků?" ptáme se sami sebe. A v duchu si odpovídáme NE a kupujeme letenky do Indonésie!

Pod rovníkem jsme tak ještě projeli Bali, které ač plné turistů jsme si užili neturisticky a získalo si nás úsměvy místních, roztomilou architekturou a květy plumérie na každém kroku. A kus Jávy s majestátními vulkány, kde nám poslední den ukradli foťák (abychom ho o tři dny později "našli" , jak se prodává na internetu).

Unavení a otrávení z toho všeho a hlavně z bacilů, které se na nás kdesi nalepily, jsme se přehoupli do Myanmaru. Nevzdali jsme se, dobili tu baterky a zemmi tisíce úsměvů a snad milionu chrámů jsme si užili. Jeďte tam rychle, poměry se tu mění doslova každým dnem.

Rozhodli jsme se dát šanci i Thajsku a teď zkoušíme jít nevyšlapanou cestou a hledat místa, která ještě neobjevily davy (bílých) turistů. Snad se nám to povede. Zprávy z našich cest najdete ZDE.  

A pak už hurá zpátky domů. S vděčností za vše, co máme i kde jsme se narodili a kam se můžeme vracet, s jiným pohledem na svět a na život... A zvědaví na ten, který vybalíme z krabic. Chceme ho teď stavět trochu jinak.