Lilo nejvíc za tisíc let

7. 8. 2016 – Česká republika, Evropa
Jana Patková
Jana Patková

Ani se mi nechce věřit, že už je to šest let. Od té doby, kdykoli slyším o povodních, zježí se mi chlupy na rukou. Nekecám. Než nás 7. srpna 2010 spláchla velká voda, neuměla jsem si představit, jak lehce se příroda vymkne z lidské kontroly – pokud vůbec něco takového existuje.

Voda stoupá
Voda stoupá

Toho rána jsem na mobilu našla šest zmeškaných hovorů, všechny od mé dobré kamarádky a sousedky z Bílého Kostela nad Nisou. Hned jí volám zpátky: "Chtěla jsem k vám odvést Áňu, ale už to stejně nejde," říká vyplašená kámoška a já hned balím kola a končím dovolenou. Jedu domů, ale domů už se nedostanu. Z mostu nevěřícně sleduju vesnici pode mnou - koukají jen horní poloviny domů. Nejsem jediná, kdo tu stojí a slzí. Pod námi lidé lezou z oken v horních patrech a mávají bílými kapesníky na vrtulník. Takhle jim to řekli na stodvanáctce, když se tam ještě dalo dovolat.

Ještě to jde na střechu
Ještě to jde na střechu

Nechávám Honzu Škváru v dešti a odvážím našeho synka k babičce do bezpečného Liberce. Hned se ale vracím zpátky a po zbytek víkendu se s Honzou snažíme být zároveň novináři i sousedé. Do svého vlastního domu se dostaneme až na jeho konci, kdy s úlevou zjistíme, že je úplně v pořádku. Chalupě naproti ale kus rohu chybí a později ji verdikt statiků nemilosrdně pošle k zemi.

V sobotu dopoledne ale neví nikdo nic. Prší pořád víc a už teď je jasné, že bude ještě hůř. Místo, kam vrtulník přiváží moje vyděšené a na kost promočené sousedy, je čím dál blíž k vesnici, až je nakonec spouští (přistávání by byla ztráta času) hned vedle dálnice. Někteří po té nedobrovolné adrenalinové jízdě zvrací. Jen pro mou kamarádku a její tehdy šestiletou Aničku stále neletí. Volá mi a já se snažím telefonovat dál - na dispečink toho či onoho, na stodvanáct, od čerta k ďáblu vysvětluji, že jejich dům je mezi řekou a náhonem a že už mají vodu skoro v patře...

K neuvěření
K neuvěření
Věci mizí před očima - odplouvají
Věci mizí před očima - odplouvají
Strach
Strach
Archa Noemova
Archa Noemova

Mezitím jezdíme posílat fotky do novin na nejbližší internet, takže do velkého nákupního centra na kraji Liberce. Crčí z nás voda a máme pocit, že jsme se ocitli ve virtuálním světě: tady chodí hezky oblečení lidé úplně klidně s nákupními vozíky a řeší, jestli se ještě zastaví v elektrolandu. Pár kilometrů od nich lidi bojují doslova o život. Odpoledne aspoň pustí televizi v prodejně s mobily, takže sem tam někdo zvedne hlavu a mrkne na zpravodajství. Teplé, suché, rozsvícené a lhostejné nákupní středisko mi zůstane s povodněmi také navždy spojené...

Bezmocnost
Bezmocnost
Odvaha
Odvaha
Odhodlání
Odhodlání
Vysvobození
Vysvobození

Pozdě odpoledne beru asi desátý telefon od kamarádky: "Jani, oni na nás snad fakt zapomněli," brečí a já zakouším pocit absolutní bezmoci. "Počkej, počkej, už něco slyším... letí, letí!!!" Takže brečím pro změnu já - úlevou.

Když se začne stmívat, stojím s ostatními čumily na silničním mostě přes Chrastavu. Přiletěl i policejní vrtulník, kuželem světla hledá ve městě bičovaném dalšími proudy vody z nebe i z rozlité řeky Jeřice trosečníky. Působí to strašidelně, apokalypticky. V místních od té doby zůstal pocit nefalšovaného vděku všem záchranářům, hasičům, policajtům.

Nemusel. Nikdo nemusel, ale všichni, kdo měli tu moc pomoct, šli do vody, do vzduchu, za volant
Nemusel. Nikdo nemusel, ale všichni, kdo měli tu moc pomoct, šli do vody, do vzduchu, za volant

Už si nepamatuji, kdy přestalo pršet a kdy ten vyšinutý den skončil. V neděli vylezlo sluníčko, aby na tu zkázu bylo dobře vidět. Už po ránu se rozhořely první ohně, v nichž končilo vybavení domů, které neodnesla voda. Z dnů a týdnů po povodni mi v hlavě zůstaly jenom střípky:

Vymetáme tuny smradlavého bahna z obýváku kamarádky, chvíli to trvá, než nám dojde, že líp to půjde hadicí.

Přijíždějí dobrovolníci, partička mladých lidí z Prahy s námi celý den uklízí a když večer odjíždějí, vtisknou sousedovi do dlaně tisícovku. Drsňák se musí otočit, abychom neviděli, ze slzí.

Mezi sebou si řekneme, kdo poslal vrtulník pryč a "neletěl", i když by měl. Ale ven to nepustíme, zvlášť když začnou politici z Prahy radit, že jsme si postavili domy na blbých místech.

Po vydatných deštích začnou růst houby, mezi uklízením si na ně zajdeme a po týdnu je to první normální činnost.

Starostové vytopených obcí a měst padají únavou na ústa, ale "dají to" a vrátí téhle funkci  v minulých padesáti letech poztrácenou vážnost.

Ti, kteří ve svých pojistných smlouvách našli drobným písmem psaný dodatek, že se z živelných pohrom vyjímá povodeň, už se s tím smířili. Finanční náplasti na bolavé duše přináší Člověk v tísni, Červený kříž, Adra, ale i obce a jednotlivci, nakonec i stát...

Symbol povodní - Chrastava a její statečný starosta
Symbol povodní - Chrastava a její statečný starosta
Uklízíme
Uklízíme
Pomáháme
Pomáháme
Ale něco vrátit nejde. Tady měli dům (Nová Ves u Chrastavy)
Ale něco vrátit nejde. Tady měli dům (Nová Ves u Chrastavy)

Je čas podívat se i do okolních regionů, posčítat škody a bohužel i mrtvé. Tisíciletá voda zabila pět lidí, pod vodou se ocitlo 81 obcí, nejvíce na Frýdlantsku, Liberecku a Českolipsku. Celkem bylo postiženo 1872 domácností, asi 160 lidí záchranáři evakuovali vrtulníky policie i záchranné služby. Do záchranných prací se zapojilo přibližně 1 000 hasičů, 700 policistů, 40 záchranářů zdravotnické služby, 1800 vojáků a stovky dobrovolníků.

Bílý Kostel nad Nisou 7. srpna 2010
Bílý Kostel nad Nisou 7. srpna 2010
Poděl se o svůj názor

Související články