Kde vládnou ženy II
Zdejší ženy jsou vzdělané, obchodují a věnují se kariéře. K tomu vlastní domy, do nichž si přivádějí manžely, které však nabádají k tomu, aby pracovali mimo domov, často v cizině. Majetek dědí pouze dcery a děti patří do matčina klanu. A to jsou to všichni muslimové!
Další vyprávění Kateřiny Karáskové je z dvouměsíčního putování po stopách muslimského matriarchátu na Západní Sumatře.
... O pár dní později potkáme na místním trhu Angelinu, dvacetiletou ženu v domácnosti v trendy jilbabu, která si nás fotí mobilem.
Poté, co ji Simon na oplátku vyfotí se mnou, nás pozve do svého nově postaveného domku přilepeného zezadu na tradiční stavbu její babičky.
"Vdávala jsem se před dvěma lety, 2. ledna 2006," vypráví nám nostalgicky. "Z lásky," připomene si a ukáže na zarámovanou svatební fotku na stěně.
Pár na fotce vypadá jako z orientální pohádky. Nádherní mladí lidé jsou oblečeni do rudých, zlatem vykládaných minangských kostýmů podobných těm, jež na svých obrazech zachycuje malíř Ramli z Padangu.
Ptám se jí na manžela.
"Manželovi je dvaadvacet a je podnikatel. Obchoduje s textilem po celé Sumatře a skoro pořád je pryč," povzdechne si.
"A nestýská se ti?"
"Teď už ani moc ne. I můj táta dělal celý život to samé - podniká a většinu času tráví mimo naši vesnici. Tak to prostě je. Muži jsou pryč a my ženy si na to musíme zvyknout," říká odevzdaně.
Poté ukáže na jasně zelené zdi a zánovní nábytek a radostně se pochlubí, že stavbu domku i jeho zařízení zasponzoroval manžel. Všechno však patří jí. Pokud by se prý z nějakého důvodu rozvedli (což je tady celkem běžné), odejde muž s prázdnýma rukama.
A tak v tomto tradičním minangském scénáři s rezidencí manžela v hájemství jeho tchyně je to i dnes manželka, kdo vyhrává. Přesto se však, nevím proč, nemohu zbavit dojmu, že Angelině tradiční zvyky, jež z ní takhle brzy dělají slaměnou vdovu, moc radosti nepřinášejí.
...Buvol rychle otočí hlavu a prudce svým rohem odstrčí Simonovu ruku. Muž, jemuž buvol patří, nás okřikne, abychom nechodili příliš blízko, protože nás zvíře nezná.
Mladý oráč poté zaparkuje svého buvola v bezpečné vzdálenosti a přisedne si k nám na cigaretovou přestávku. Jmenuje se Zul.
"Studoval jsem angličtinu na univerzitě v Bukittinggi. Nějakou dobu jsem učil na základce, ale pak jsem toho nechal a odjel do Jakarty, kde jsem se pět let věnoval byznysu," vypráví nám spokojený, že si může po delší době opět procvičit angličtinu.
"Něco jsem našetřil a vrátil se zpět na Minangskou vysočinu. Pocházím z vesnice Cubadak, z druhé strany Batusangkaru, ale oženil jsem se s dívkou z Rao-Rao. Máme spolu dvě děti."
"A proč neučíš?" divím se.
"Nemůžu tady zavadit o žádnou pořádnou práci, a proto jen čas od času vypomáhám jiným. S buvolem to není zas tak špatné. Většinou si vydělám kolem 30 000 rupií denně (zhruba 60 korun). Jak jen to však bude možné, vrátím se do Jakarty. A tentokrát chci s sebou vzít i ženu a děti."
Na chvíli se odmlčí a pak tiše dodá: "Jenže manželka tady má rodinu a povinnosti. Její máma tvrdí, že ji potřebuje doma. A tak nevím, jak to všechno vůbec dopadne."
Zamyšleně sleduje svého věrného buvola, jako by tohle dilema mohli vyřešit spolu.
Zul však trvá na tom, že jeho příběh není ve zdejších vesnicích vůbec ojedinělý. Muži se prý dodnes cítí v rodinách svých žen tak trochu nepatřičně a méněcenně. V podstatě jako nevítaní návštěvníci.
Jeho rostoucí nespokojenost ovšem ukazuje, že i tužby minangského vesničana se pomalu mění. Dřív by prostě zmizel sám někde ve světě, ale dnešní moderní muži chtějí žít se svými ženami a dětmi v nukleárních rodinách a ovlivňovat chod domácnosti.
Úryvek je z knihy Kateřiny Karáskové a Simona Birda Kde ženy vládnou, která vyšla letos na jaře. Kromě mexických indiánek, které své muže překonávají inteligencí i objemem, prozkoumala dvojice svérázných malířů a etnografů také jediný muslimský matriarchát (v Indonésii), "navštěvující manželství" v čínském Himálaji a indické muže bojující za rovnoprávnost.
