Krajina dramatických osudů
Ještě zhruba před sto lety byl Melnik domovem asi dvaceti tisíc lidí, stávalo tu na 77 kostelů a šest klášterů. Dnes tu žije 385 obyvatel, klášter tu není žádný a s kostely to není o moc lepší. A stejně se sem hrnou turisté z celé země.
Melnik, ležící v řecko-makedonsko-bulharském trojzemí, má totiž neobyčejné okolí. "Jakmile zaprší, vraťte se, je to velmi nebezpečné," varuje nás před cestou do nedalekého Roženského kláštera náš domácí, pan Uzunov. V okolí města se totiž nacházejí pískovcové rokle, věže, pyramidy, hřbety a údolí. Snovou krajinu lze jen těžko popsat slovy, všechno vypadá tak křehce, jako by se to mělo každou chvíli zhroutit pod vlastní vahou. Naštěstí slunce, a tak nás jistě divoká říčka v uzavřeném údolí dneska nespláchne. Naopak, přes neočekávané výhledy a úzké hřebenové pěšinky nakonec dojdeme do půvabného kláštera, jehož dřevěné stavby a ochozy jsou porostlé vinnou révou.
Víno Melnik a jeho okolí proslavilo. Zdejší těžké červené víno je oblíbené v celém Bulharsku a místní s oblibou tvrdí, že si ho na svatbu svého syna objednal i Winston Churchill. Jenže od té doby se toho dost změnilo.
Už po roce 1913 z města odešli etničtí Řekové, kteří tu po staletí žili - druhá balkánská válka totiž obyvatelstvem tohoto kouta země dost zamíchala. Po Řecích tu zbyla spousta prázdných domů, z nichž znovu osídlen byl jen zlomek z nich. Ostatní se postupně propadly do nebytí. Po druhé světové válce zase celé území kolem Melniku spadlo do pohraniční zóny, kam byl omezen vstup.
Příběh rodiny Ivana Dimitrofa Uzunova tohle všechno dokládá hezky výstižně. Pan Uzunov nám ho vypravuje ve svém hotýlku Uzunova kasta, což je bývalé osmanské vězení.
"Moje maminka byla nejmladší ze třinácti dětí, rodina do Melniku přišla z řecko-makedonské oblasti, když tu zbyla spousta prázdných domů. Dědeček byl švec a byl to moc šikovný švec, brzy si našetřil dost peněz, aby si mohl koupit dům na pěkném místě v centru Melniku, bývalé vězení," vypráví vnuk Ivan výbornou ruštinou. V dobách tuhého socialismu, kdy do Melniku kromě místních nikdo nesměl, odešel pracovat do Sovětského svazu jako řidič TIR.
"Tady jsem se ve čtyřicátých letech narodil," chlubí se ve stinné suterénní vinárně Ivan Uzunov. "Jako dítě si pamatuju, že dům měl ještě jedno spodnější patro, ale jak se postupně zanášela řeka v sousedství, tak jsme o něj přišli."
Když v Evropě roztály ledy, bylo objeveno i kouzlo Melniku a spousta místních se dala na turistický byznis. Pronajímají pokoje podobně jako pan Uzunov s manželkou, obsluhují ve zdejších hospůdkách a vinárničkách, prodávají své domácí víno. Z okolních pískovcových věží, kde dodnes stojí zbytky někdejších kostelů a klášterů, je na to všechno pěkný pohled. A pět set let staré platany na nábřeží říčky dál poskytují kýžený stín.
