Na extrémní výzvu odpověděli Češi

19. 4. 2017 – Finsko, Evropa
Petr Horký
Petr Horký

Vadí vám, že se zima vrací? Těmhle dvěma určitě ne – Markéta Peggy Marvanová a Adam Záviška jako první a jediní na světě dokončili závod Lapland Extreme Challenge. Devět set kilometrů laponskou divočinou dali za 27 dní a 13 hodin.

Předpokládám, že 900 km Laponskem, to nebyla první cesta do zimy. Co už máte s Peggy za sebou?

První zkušenost se zimou to rozhodně nebyla. Oba máme s Peggy zimu rádi, takže se v ní různě pohybujeme a snažíme se sbírat zkušenosti a postupně si zvedat laťku toho, na co si troufneme. Peggy byla letos v Laponsku už počtvrté – na poprvé na snowbiku s Honzou Kopkou, kdy si Laponsko zamilovala, potom na závodě stejného organizátora jako Lapland Extreme Chaleng (LEC) v Rovaniemi na 150 km, a pak loni, kdy jsme společně také pokoušeli tuto výzvu dokončit. Takže jsme měli docela přesnou představu toho, na co se připravit.

Jak dlouho jste se chystali?

Dalo by se říct, že na tuto výzvu jsme se připravovali dva roky. Poprvé jsme zkoušeli zvládnout výzvu na snowbiku, nebylo moc z čeho čerpat informace, protože nebyl nikdo, kdo by předtím LEC zvládl. Neexistovaly žádné recenze tratě, doporučení... Teď už víme, že bychom neměli na kolech šanci, ani kdyby nás stejně jako při prvním pokusu nezamklo 80 cm nového sněhu.

Přípravy na letošní ročník běžely v plném proudu už od nevydařeného návratu z prvního pokusu. Nejvíce nás zaměstnávalo vymyslet, jaké vzít lyže a jak výbavu co nejdokonaleji zkombinovat tak, aby nám nic nechybělo a vše mělo co nejnižší váhu. Nakonec jsme tedy místo lyží, co používají místní, vzali splitboardy, které měly ideální parametry a umožňovaly námi vymyšlenou kombinaci bot pro dostatečný komfort a ochranu proti vodě a váhu saní s jídlem na čtrnáct dní dostat na neuvěřitelných 35 kg.

Řekl bych, že dobrodružství začalo už v doma, protože jet starou felicií za polární kruh, to je za hranou komfortu spousty lidí bez ohledu na to, zda pak ještě půjdou dál po svých anebo ne...

Letos to pro nás v podstatě už žádné dobrodružství nebylo. Jeli jsme stejně jako minulý rok a byly přesvědčeni, že Felicie to opět zvládne. Je to naše milované auto, které máme po dědovi, a jsme přesvědčeni, že pro cesty za polární kruh je spolehlivější než nová auta.

900 km je fakt dlouhá cesta, navíc to vychází na nějakých 35 km denně...

Ve výsledku to bylo dokonce v našem případě 1 049 km, organizátor nechává na každém, jakou si zvolí cestu, povinné je pouze projít čtyřiceti pevně stanovenými průchozími body. A tak číslo 900 km je v podstatě jen smyšlené, ani organizátor neprocházel celou výzvu najednou, takže až my jsme potvrdili, že je to možné.

Určitě máte spoustu vzpomínek, možná i poučení?

Vzpomínek máme na rozdávání a hodláme se o ně podělit v plánované knize, kterou právě sepisujeme. A poučení? Opět se nám potvrdilo, že čím pomaleji, úsporněji a s rozmyslem jdeme, tím jsme efektivnější a rychlejší.

Jak jste nocovali? Pravidla závodu povolují spát i v hotelu, což by mi beze studu přišlo alespoň v půlce závodu pochopitelné. Využili jste to?

Hotel jsme za celých 27 dní a 13 hodin nevyužili. Nakonec jsme ale spali 5x ve srubu, mají zde krásné otevřené sruby, kde se dá zatopit a usušit věci. Čtyřikrát v místním takzvaném laavu, v podstatě se jedná o dřevený přístřešek v podobě většího stanu z jedné strany otevřený, a zbytek nocí jen tak ve žďáráku. Když sněžilo, tak jsme si nad hlavu stavěli stříšku z plachty, aby nám otravně nesněžilo do obličejů. Je pravda, že po sprše jsem toužili asi tak od druhého dne, ale zdržení v hotelu na polovině trati nepřipadalo v úvahu a na místech, kde by nám pomohl, zas žádný nebyl. Kupodivu.

Kluk a holka, 900 km v zimě, 27 dní... jaké bylo to soužití? Jak jste se dělili o vaření, stavění bivaku, zátěž...

Tohle máme už naštěstí skvěle sehrané, podobných podniků na kole už jsme pár absolvovali, vlastně na jednom takovém se i poznali. Takže dělba práce jde už zcela automaticky a je super, že i tempem si naprosto vyhovujeme. Dělení zátěže je spravedlivé, vše napůl – Peggy by mi ani nepovolila, abych nesl víc. Měla by pocit, že to má jednodušší než ostatní, a to by ji vadilo.

Jaké byly teploty?

Ze začátku drsnější, než jsme čekali. Věděli jsme, že může teplota v tomto období ojediněle klesnout k -35 stupňům. Ale už jsme nečekali, že prvních deset dní bude teplota téměř stále pod -20 a tak často padat k zmiňovaným -35. Naštěstí jsme na to byli připraveni a neskončili s omrzlinami jako další dva vyzyvatelé z Itálie a Španělska. Horší pak bylo když ke konci závodu, teploty v poledne šplhaly i na +5, vše tálo a dokonce i pršelo.

A jakým jste šli terénem?

Terén byl po většinu závodu téměř jednotvárný, mírně zvlněný. Byla ale i místa kde jsme museli šplhat do hodně prudkých kopců. Hlavně pak v národním parku Urho Kekkonen, ten byl nejhezčí, ale i nejtěžší. Povětšinou jsem ale šli ponurým lesem, který připomínal spíše hororovou kulisu než idylickou krajinu.

Jak jste plánovali jídlo a dostatečný přísun kalorií?

Vše jsme pečlivě vážili a počítali, jako u všeho jsme se snažili docílit co nejnižší váhy. Naštěstí jsme mohli nést jídlo jen na prvních 14 dní a pak zbytek dokupovat při míjení civilizací cestou z poloviny k cíli. Což bylo opravdu milé, protože potřeba jídla se neustále zvyšovala a ke konci už jsme pojídali i 300gramové čokolády, jako by to byly jen malé tyčinky.

A jak šla po tom měsíci nastartovat ta škodovka..?

Jak jinak než bez problémů... Dost to všechny místní udivilo. Doufám, že s ní za polární kruh ještě párkrát dojedeme – vždyť má teprve 17 let a najeto lehce přes 100 000.

Jak se na podobnou akci shánějí partneři? Kdo vám pomohl? Čekal bych odpověď od Sira Josepha... a pak nevím.

No řekl bych nesnadno, v podstatě je to práce na plný úvazek, jen s tím rozdílem, že nás neživí. Ano, Sir Joseph nás podporuje a za jeho péřové produkty jsme opravdu vděční, celá řada péřových produktů řady Koteka je dokonalá, k tomu prostě není co dodat. Stejně je tomu v Tilaku, bez jejich gore-texové vrstvy bychom si to v Laponsku také nedokázali představit a jejich prvotřídní rukavice nás zachránily před omrzlinami. Navíc nás těší, že v ČR vznikají prvotřídní produkty, které mají ohlas i za polárním kruhem.

Velkou pomocí a Peggyniným prvním sponzorem je Rock Point, a proto je to náš srdcový partner, ve kterém navíc máme velkou oporu. Spodní merino oblečení Smartwool jsme za celou dobu nesundali (ani do spacáku) a vůbec nám to nepřišlo jako prasárna.

Nejdůležitějším jsou samozřejmě sponzoři finanční, kterých nemáme moc a těžko se shánějí. Proto jsme rádi za Pavla Kopku z Isoma, který má pro nás pochopení a svou podporou nám pomáhá k profesionalizaci.

Popravdě je těžké zahrnout všechny. I sebemenší opomenutí detailu by nás na trati zastavilo a lidí, kteří se podíleli na pilování těchto detailů, je hrozně moc. Kupříkladu jednoruký sportovec Richard Štěpánek, Roman z Alpsportu, pan Fuksa z Medicalfox, Ota z Gara splitboard, polárník Vašek Sůra, v neposlední řadě musíme poděkovat Honzovi Kopkovi, který je naším vzorem a otcem extrémního sportu v Čechách. A mnoho dalších – děkujeme!

Co dál? Určitě máte plnou hlavu plánů.

Jasně, už v Laponsku během závodu jsme se těšili zpět na kolo a vymýšleli strategii. Startujeme tedy 9. 6. na Americkém Tour Divide. Závod bez zabezpečení pro horská kola na 4 431 km z národního parku Banff v Kanadě až k hranicím Mexika.

Poděl se o svůj názor

Související články