V sultánově letním sídle
Sídlo perackého sultána je jedním z nejpříjemnějších královských metropolí v celé Malajsii. Kuala Kangsar totiž dodnes vypadá, jako by se sem přeneslo z časů vrcholné éry britského kolonialismu, z doby, než se v Asii začala stavět obří betonová velkoměsta.
Kuala Kangsar je stále královské hlavní město, a sultánovo letní sídlo, i když politický život se už dávno přesunul do Ipohu, administrativního centra státu Perak. V něm konečně už za časů královny Victorie fakticky řídili chod státu britští sáhibové.
Kuala Kangsar přes svůj zdánlivý image zapadákova hrál v minulých dvou stech letech důležitou roli v dějinách celé Malajsie. Nejprve se stalo jakýmsi předmostím Britské říše, když v 70. letech 19. století Britové začali vládnout Malajskému poloostrovu. Kolonialisté za tím účelem tehdy zvolili netradiční metodu, když na regionální malajsijské královské dvory dosadili své rezidenty (poradce, protektory).
V Kuala Kangsar se také poprvé začal v Malajsii pěstovat kaučuk, přičemž nejstarší kaučukovník, z jehož plodů vznikly pozdější nekonečné plantáže těchto hospodářsky tak důležitých stromů, že kvůli nim Japonsko v roce 1941 udělalo do Malajsie invazi, roste v Kuala Kangsar dodnes.
Město je i dnes tak maličké, že k sultánovým rezidencím lze od nádraží nebo od říčního přístavu snadno dojít pěšky. No, snadno… Je třeba počítat po celý rok s teplotami kolem třicítky, doplněnými ovšem – a to je horší – stoprocentní vlhkostí. V období dešťů navíc cestou spolehlivě promoknete na kost.
Už z dálky je nad řekou vidět tyčící se zlatou báň obří mešity Ubudiah. Měla nelehký osud. Stavět se začala v roce 1913, těsně před začátkem Velké války, která způsobila, že se dodávky stavebního materiálů a komponentů logicky zpožďovaly. Mnoho z toho navíc skončilo po útocích německých ponorek na dnech oceánů. Další ránu mešitě zasadili místní sloni, kteří se používali jako pomocníci při stavbě na tahání těžkých nákladů. Když už se Britům do Malajsie podařilo dopravit vzácný italský mramor, byl celý náklad rozdupán na prach stádem těchto rozzuřených chobotnatců. (Důvod jejich amoku se mi ale nepodařilo zjistit). I přes tyto nepříznivé okolnosti mohla být mešita slavnostně otevřena už v roce 1917, což je tempo, které by britským architektům a malajským kuliům s tehdejší prastarou technologií mohli stavitelé českých dálnic i dnes závidět.
Ještě před příchodem k mešitě, kam je však nemuslimům vstup zakázán, projdeme kolem Istany Koty, krásně rekonstruovaného královského paláce. Rezidence z roku 1903 v sobě ve zvláštním mixu zahrnuje prvky italské renesance a neoklasicismu, takže spíše než sultánovu rezidenci připomíná vilu mexického drogového bosse. Paláce se současný sultán vzdal a věnoval ho svému lidu, ovšem zároveň nařídil, aby v něm vzniklo jeho muzeum. Jeho prostý lid se tak ke své jistě nezměrné radosti může kochat takovými vzácnostmi, jakou jsou sultánovy boty, pas, brýle, originál kufry od firmy Vuitton nebo jeho čtyři Rolls Royce, které samozřejmě sultánovi koupili ze svých daní.
S chutí jsme si takovou poctu nechali ujít a raději pokračovali dál k dnešní královské residenci Istana Iskandariah na kopečku, odkud se naskýtá pěkný výhled na řeku. Co je sympatické, že kolem paláce nejsou vidět žádní ozbrojenci. Palác byl postaven v roce 1933 v netradiční kombinaci arabského stylu a art deco a i proto se pyšní titulem nejatraktivnějšího královského paláce v Malajsii. Kousek za ním, na samém kraji džungle, stojí nejstarší královský palác v Kuala Kangsar s krásným názvem Istana Kenangan (Palác vzpomínek). Byl postaven v roce 1931 ze dřeva a bambusu bez použití jediného hřebíku.
