Někdo má palmu, jiný zas půdu
„Zdejší ekonomika žije hlavně z datlí. Pak se tu pěstují také olivy, ale ty letos měly špatnou sezonu,“ vykládá José. Tolik palem pohromadě jsme jaktěživ neviděli, jedna vedle druhé, tisíce palem tvořících nekonečně plynoucí řeku, na jejíž ústí nelze dohlédnout.
Městečko Aoufous leží na východě Maroka nedaleko saharských pouštních dun. Jinak suchou oblast plnou kamení a pravěkých zkamenělin právě tudy protíná zelené údolí, jakási klidná řeka života mezi nehostinnými břehy. Oáza datlových palem je hlavním zdrojem obživy pro asi tisícovku obyvatel Aoufous, ovšem celkově živí mnohem více Maročanů, neboť se táhne dlouhé desítky kilometrů a vidět snad musí být i z oběžné dráhy soudě dle satelitních fotografií Maroka.
Po celodenní cestě z Marrakéše jsme konečně u Josého. José je ze Španělska, část roku ale vždy tráví tady. Kdysi dávno totiž potkal v Maroku dívku, do které se zamiloval. Poté se dlouho neviděli, shledali se až po patnácti letech a vzali se. Spolu se svým marockým švagrem José vede příjemnou a útulnou ubytovnu zvanou Gite Tamlli.
Na uvítanou nás tu pohostí čajem a také buráky. Ráno po snídani nás pak berou na prohlídku palmového háje. Jen tak. Chtějí nám povědět něco zajímavého o kraji a ukázat, jak tu žijí a jak se vlastně datle pěstují. Dostatečně vycvičeni Marrakéšem a dalšími městy, kde skoro každý přemýšlí jen nad tím, jak obrat pocestné o co nejvíce dirhamů, jsme čekali kdeco a nezištné přátelské chování nás skoro překvapilo. Marocký venkov, zdá se, oplývá oproti městům jaksi upřímnějšími a srdečnějšími lidmi.
„Je tu jen málo samčích palem, a tak ty samičí lidé musí ručně oplodnit. Vyšplhají po kmeni nahoru, opylují je, a aby se pyl hned neodfoukal, přikryjí to místo listem. Po týdnu nebo dvou tam šplhají znovu pro kontrolu,“ popisuje José zdejší praxi. V háji roste mnoho druhů datlových palem, a ty nejkvalitnější odrůdy jsou prý na rozmnožování nejnáročnější.
„Je tu zvláštní systém, kdy půda může mít jednoho vlastníka a palma jiného. Někdo třeba prodá jen strom, když potřebuje peníze. Jsou s tím pak zmatky a problémy,“ vysvětluje dál, jak to v oáze chodí. Vše se tu dělá tradičním způsobem bez využití strojů, místní si ale vzájemně vypomohou, kdykoliv je potřeba. Zajímavý je také systém zavlažování, vykopané kanály přivádí mezi stromy vodu z řeky, která údolím teče, ale vlastníci palem pak musí čekat, voda je totiž na příděl. Dle situace se kanály potřebně přehradí a proud se vydá tím směrem, kam je zrovna potřeba a kam vesničtí činovníci vodu přidělí.
V oáze tedy překračujeme a přeskakujeme zdejší vodní cesty, švagr Josého nás doprovází i se svojí motykou a tu a tam změní kvůli svým palmám přehrazení. Kolem padesátiletého datlovníku dojdeme až k oné nepříliš čisté řece a pak zase nazpět. Poté nám pánové dají na prostranství za ubytovacím domem i krátký vhled do praxe lisování olivového oleje, neboť tady mají tradiční nástroje, které ještě nedávno k tomu účelu používali. Třeba obří kamenný drtič, v němž olivy rozemílá kamenné kolo, jež pohání muly a koně. Pochlubí se i tím, co vypěstovali na své bylinkové zahrádce a jaká rostlinka k čemu slouží, i hliněnou pecí, ve které nám k snídani připravili na sucho opečené moučné placky, které nejlépe chutnají s datlovým sirupem. José nám pak představí svoji sympatickou manželku, která právě maluje hennou složité obrazce na ruku jiné ženy. Pak se rozloučíme a slibujeme si, že se někdy vydáme do Pyrenejí, kde José spolu se svým bratrem pro změnu vede horské středisko, a právě tam tráví druhou část roku.
Silnice okolo oázy se vine vzhůru, což dává možnost pozorovat zelený pás z většího nadhledu. Tolik palem pohromadě jsme neviděli...
Ubytování, které v této části Maroka mohu rozhodně doporučit, nese název Gite Tamli.
https://www.facebook.com/tamllitakyamet/
