Na návštěvě u dinosaurů

31. 8. 2017 – Malajsie, Asie

Petr Blahuša jeho cesty

Taman Negara je obrovský kus panenské džungle na pomezí malajsijských států Pahang a Kelantan. Deštný prales tu podle vědců roste nepřetržitě nejméně 170 milionů let, a možná i víc, protože do dějin nikdy nezasáhla sopečná nebo horotvorná činnost, ba ani doby ledové. Pamatuje tedy dobu, kdy na Zemi vládli dinosauři.

Díky tomu se zde poutník chvílemi ocitá doslova jako v druhohorním Jurském parku. Mokro, vlhko, dusno a spousty pijavic, tak lze krátce popsat túry v Taman Negara. Tedy alespoň ty, které nevedou jen pár metrů za poslední domy správy parku na pozorovatelnu divoké zvěře. I když i zde lze spatřit vzácná zvířata.

„Před několika dny sem přišla rodina z Johor Bahru a ptala se, zda tady v džungli žijí tygři. Řekl jsem popravdě, že ano, ale že se tato vzácná zvířata zdržují spíše hluboko v džungli,“ vypráví nám před odchodem na třídenní trek do džungle sympatický ranger ze správy parku, kde se musí každý zapsat.

„A?“ zeptám se spíše jen ze zdvořilosti, Malajci totiž milují vyprávění a příběhy. „No,“ usměje se ten dobrý muž. „Za hodinu byli celí uřícení zpátky a ukazovali mi fotky dvou tygřích koťat, která se před nimi prý vybatolila z džungle támhle na vršku kopce. Na maminku prý už raději nečekali,“ ukazuje nevzrušeně snědý chlapík na vršek Bukit Teresik, ani ne kilometr za správou parku v Kuala Tahanu. Mně se tak nějak najednou do výlet do pralesa vlastně ani moc nechce…

Kromě už zmíněných tygrů lze v národním parku Taman Negara o rozloze 4 343 km2, který už v roce 1938 navštívil britský král, spatřit také nosorožce sumaterské a divoké slony indické. Aspoň částečně se nám to poštěstilo, když jsem při výstupu od řeky Tahan uklouzl a zadkem zapadl do otisku sloní nohy. Dosednout jen o půl metru vedle by bylo horší – přes cestu ležela slušná hromádka čerstvých sloních koblížků.

Během našeho nocování na pozorovatelně Bambun Tabing, kterou jsme si záhy překřtili na Metropoli pijavec, se nám podařilo spatřit vzácného pralesního jelínka a také stádo divokých pralesních prasat, vedené statným kňourem. Za nočního safari na druhé straně řeky Sungai Tembeling jsme zase aspoň na moment zahlédli malého leoparda. Naopak jsme nespatřili žádného ze zdejších asi dvaceti druhů hadů, což je možná dobře, protože většina zdejších plazů je podle správců parku smrtelně jedovatých do takové míry, že pokud s sebou člověk nemá sérum, je za pár minut po něm.

Určitě se ale každý – a to velmi zblízka – seznámí s místními moskyty a hlavně několika druhy pijavic. Žije jich zde hned několik druhů, z nichž ta tygří je bezkonkurenčně nejžíznivější a bohužel také nejpočetnější.

Milovníci divoké tropické flóry mohou v neprostupném a tmavém pralese Taman Negary plném neskutečně vysokých stromů s obřími systémů kořenů pátrat po největší rostlině na světe, Raflézii, dvoubarevných kapradinách, mnoha druzích orchidejí nebo zvláštních, ve tmě světélkujících trpasličích houbách.

Ať už poutníci do Taman Negary míří jen na několikahodinné treky kolem řeky Tembeling či na delší treky, rozhodně si nikdo nenechá ujít procházku po skoro půl kilometru dlouhém vysutém chodníku (Canopy walk), vedoucím v korunách starobylých stromů až třicet metrů nad zemí. Z centrály parku to sem není daleko, asi jen dva kilometry většinou pohodlné chůze podél řeky. Je dobré sem přijít buďto ráno, kolem poledne nebo pak odpoledne kolem 15 hodiny, kdy je zde nejméně lidí: strážci navíc pustí na houpající lávku z důvodů bezpečnosti maximálně čtyři osoby najednou. Člověk má pak jedinečnou možnost prozkoumat džungli z pohledu ptáků, a navíc bez nebezpečí plynoucí ze setkání s létajícími hady nebo minimálně s obtěžujícími pijavicemi.

V pralese žije také několikasetčlenná komunita Bateků, tedy původních domorodých kmenů „orang asli“. Nejvíce z nich se zdržuje kolem řeky Tembeling, kde má pár vesnic a kde jim vláda umožnila ze zákona žít svým původním prastarým sběračsko-loveckým způsobem života.