Zahrada mentálních rozbřesků
Mám rád botanické zahrady. Mezi mé favority patří Peradeniya na Srí Lance, botanická zahrada v Praze Troji a nově i Tropical Spice Garden na malajském ostrově Penang. Chcete vědět proč?
Půjčil jsem si motorku a vyrazil na výlet skrz ostrov Penang. Není to žádný obr, s rozlohou 1031 km2 na něm žije zhruba milion lidí. Rozkládá se na něm národní park (o něm možná někdy příště) a kousek od něj leží botanická zahrada s názvem Tropical Spice Garden. Ačkoli název slibuje koření, zdaleka nejde jen o něj. Pečlivě udržované cestičky i informační cedule dělají z návštěvy příjemně vzdělávací výlet.
Baví mě vědět, co fotím, jenže tropická flora je tak neuvěřitelně bohatá, že se po většinu času naprosto nechytám a proto mám radost z každé rostliny, kterou z pestré nabídky poznám. Banán pozná každý, ale zázvor jako rostlinu? Osobně ho miluji jak v jídle, tak v čaji (pozůstatek z cesty do Bangladéše) a mimo jiné i pro velmi fotogenické květenství.
Zatímco vstup do nedalekého národního parku je zdarma, tady se platí. Cena 35 rinngitů, tedy zhruba 210 korun, není zrovna málo, nicméně položím je na pokladnu hned vedle misky s kořenem zázvoru a hrstí černého pepře. Navíc je tam nějaké „cosi“, zřejmě plod, který mi nic neříká. Kakao znám, kakaovník poznám jen podle plodů. Stejné je to s pepřem, skořicí (tu známe coby usušenou kůru z mladých větviček), ale jak vypadá hřebíčkovec kořenný (Eugenia aromatica), z něhož se získává hřebíček, to vlastně vůbec netuším. Až na místě vidím, že je to vzhledem poměrně „nezajímavý“ strom. Ale svařák bez hřebíčku je asi jako grog bez rumu.
Slavný Ondřej Mathioli píše o hřebíčku toto: „Hřebíčkův užíváme v pokrmích i v lékařstvích. Hřebíčky jedené aneb s vínem pité posilují srdce, jater, žaludka i hlavy. Pomáhají k zažití pokrmův, nechutenství zahánějí, dávení i měkost života aneb ouplavici zastavují a potracenou chuť k jídlu zase navracejí. Užitečné jsou také proti všelikým studeným neduhům mozku, jacíž jsou Sv. Valentina aneb padoucí nemoc, šlak, potracení paměti, závrat, křeč, třesení, ospánlivost, ztrnutí aneb nečitedlnost oudův."
„Ani prd,“ zabrumlám si potichu, zatímco si zblízka prohlížím zajímavou, asi metr vysokou rostlinu s výrazným květem. Chybí mi u ní cedulka. Jedno z pravidel, jež se při fotografování v botanických zahradách snažím dodržovat, je přefocovat informační štítky. Ty mi pak pomáhají se v rostlinách vyznat. Podle jména dohledám, zdali jde o kytku místní, jedůvku nebo naopak něco dobrého do kuchyně. Ale tady vůbec netuším.
Až o několik měsíců později, když listuji blogem na webových stránkách zahrady, tak ji zahlédnu na jednom ze snímku. A hurá! Je u ní latinský název: Tacca integrifolia. Její anglický název zní v překladu poněkud podivuhodně: netopýří lilie. Hledání podrobností o této rostlině, jejíž genetický původ lze hledat v jihovýchodní Asii, má pro mě další překvapení. Patří k čeledi smldincovitých, o které jsem nikdy neslyšel. Nejen mně zůstává neznámý farmakologický potenciál rostliny. V Malajsii aplikují pastu z jejích hlíz na vyrážku způsobenou kousnutí hmyzem a v tradiční medicíně má své místo při léčbě vysokého tlaku, žaludečních vředů a popálenin. Ovšem pořád se moc neví o tom, zdali je, a pokud ano, tak jak moc, jedovatá. Jak vidno, botanická zahrada vzdělává i poté, co jsem ji před několika měsíci opustil.
Počasí mi přálo, kytek jsem si užil až až. Sice mi jich 99 % z taxonomického hlediska nic neříkalo, ale občas se stačí jen tak se pokochat. Dokonce tak, že jsem zapomněl fotit. K pocitu štěstí, relaxace a odpočinku mi stačily procházky ve stínu palem, čtení cedulí a občasný mentální rozbřesk. „Ahá, tak tahle vypadá hřebíčkovník!“
Jestli se někdy na Penang vrátím, rozhodně se tady budu muset zastavit ještě jednou. A myslet víc na svůj nikon D7100. Zatím budu ukájet své botanicko-fotografické pudy v pražské Troji, kde vedu fotografické semináře v rámci projektu Fotofata.
