Zaparkovaný v Ba Be
Dovolil jsem si pár nocí „na černo“ přespat v národním parku Ba Be v severním Vietnamu. Ne proto, že bych si nebyl schopný najít ubytování. Ale proto, že to více odpovídá mému trampskému naturelu.
„Objevujte Ba Be během třídenní výpravy za pouhých 148 dolarů,“ vyběhla na mě internetová reklama poté, co jsem začal zjišťovat informace o tomto národním parku ležícím zhruba 240 km od Hanoje. Jeho stálezelené porosty jsou narušovány vodní hladinou jezer, z nichž největší je jezero Ba Be (Hồ Ba Bể). Ostatně samotný název znamená Tři jezera.
Park zahrnuje 5 000 ha plochy, které obývá 603 druhů cévnatých rostlin. Nejde ale jen o přírodní plochy, ale i lidská sídla, tedy malé vesničky. Pokud vás zajímá etnografie, tak místní spadají mezi etnika Tay, Dao, Hmong a Kinh. Bylo by milé a romantické napsat, že se vesnice ukrývají v přítmí pralesa, ale nebyla by to pravda, dostanete se do nich autem. Ostatně i já k bráně přijel na motorce. Sice v dešti, ale ve Vietnamu, zejména na venkově, není nic těžkého si někoho s motorkou pronajmou.
Nemám pro svou „lásku“ k bambusům racionální vysvětlení, prostě se mi jen líbí. Jejich výhonky se jí, stvoly fungují jako stavební lešení i vodovodní trubky, vaří se v nich rýže i kaloni, z listů se dělají origami i střešní tašky... a tak není divu, že jsem si pod jedním rozrostlým bambusovým „křovím“ ustlal.
Karimatka pod sebe, já do spacáku a celtu přes sebe. A „zašít“ se tak, abych nebyl na očích, když už jsem v „intravilánu“ parku, a zároveň tak, aby mě porost co nejvíce chránil před padajícím deštěm. Inzerovaných 148 dolarů je zhruba čtvrtina peněz vyhrazených na měsíční pobyt. To nedám. Ale neužiju si zdejší přírodu méně. Možná, že to bude přesně naopak.
Jezero Ba Be je, alespoň podle UNESCO, největším přírodním jezerem Vietnamu s průměrnou hloubkou od 20 do 25 m a s nejhlubším naměřeným místem nacházejícím se 35 m pod hladinou. Tak hluboko jsem se nedostal. Na jeden z ostrovů vedl jednoduchý, houpající se pontonový mostek. Na ostrově stál malý zřejmě šintoistický templ. Příjemné místo k relaxaci, návštěvě, focení, zkrátka na zastavení. Zvláště když nikam nespěcháte. Jenže stačil nešikovný krok, čert ví, kam jsem koukal, a spodní polovina těla byla najednou ve vodě, zatímco druhá stihla nalehnout na mostek. Evidentně jsem tímto skutkem vyplašil ryby v okruhu několika desítek metrů. Navíc, pokud jsem nechtěl zůstat v mokrém, nezbylo, než se od pasu dolů svléknout, mokré věci pořádně vyždímat, rozvěsit po okolních větvích tak, aby na ně svítilo sluníčko a zároveň povlávaly ve větru, ať uschnou co nejrychleji. A doufat, že mě nikdo nenachytá polonahého s foťákem kolem krku.
Sem tam kolem mě proletěl některý z 332 druhů motýlů. Tolik jich alespoň napočítali v průběhu přírodovědného průzkumu. Mimochodem 22 z nich bylo ve Vietnamu zastiženo poprvé. Mě spíše než motýli zaujali pavouci rodu Nephila. Mají totiž pro mě zvláštní kouzlo. Vždycky když na ně v Asii narazím, vzpomenu si na komiks spisovatele Ivo Pechara a výtvarníka Theodora Pištěka, který vycházel v Ohníčku v sedmdesátých letech. Velcí pavouci snovající ještě větší sítě. Tehdy jsem to hltal a myslel si, že jde o komiksovou nadsázku. Nikdy bych neřekl, že se s „nephilami“ potkám osobně. Nevěřil jsem, že skutečně existují, ani že se budu moct podívat do exotické ciziny „na čundr“.
Tajně jsem doufal, že uvidím hulmana uzdičkového (Trachypithecus francoisi) , který se tady měl vyskytovat. Nepovedlo se. Mnohem větší štěstí jsem měl na hmyzáky, ať už to byli už zmiňovaní pavouci, svinky svinující se tak šikovně, že připomínaly kopačák o velikosti kuličky skleněnky, podivuhodné housenky motýlů z čeledi slimákovcovitých, které nemají se slimáky vůbec nic společného nebo přes deset centimetrů velké mnohonožky.
Babička mi vždycky říkávala, ať si při svém spaní venku strkám vatu do uší, „aby mi tam nevlezl nějaký brouk“. Nikdy jsem to nedělal, nikdy mi tam žádný nevlezl. Ani na hmyz v poměrně bohatém národním parku, jako je severovietnamský Ba Be.
