Původní kultura za patnáct dolarů
U jezera Inle vládne nesmlouvaný kartel. Všichni bez výjimky chtějí patnáct dolarů za pronájem lodi, kterou vás provezou po jezeře a přitom na oběd zastaví u předem domluvené restaurace. Taková malá domů za dohození hostů. Je to častá finta, ale přesto se vyplatí druhé největší barmské jezero navštívit. Dokud to nebude horší.
Znáte razboru?
Hladina druhého největšího myanmarského jezera se vlní v nadmořské výšce 880 metrů a zabírá plochu 116 km2. Ačkoli plochou je skutečně velké, o hloubce se to říct nedá, v období sucha je to v průměru kolem dvou metrů. Místní rybáři loví jak do vrší a sítí, tak – sem tam – na udici. Na první pohled mají poněkud bizarní styl veslování: stojí na zádi loďky, pádlují pomocí zadní nohy ovinuté kolem vesla a mlátí pádlem do vody, čímž zahánějí ryby do sítí.
Inle je významné svou endemickou faunou, do které mimo jiné patří razbora lysá (Sawbwa resplendens) či razborka barmská (Danio erythromicron). Jde o malé rybičky vhodné do akvárií, posledně jmenovaná dorůstá do délky sotva dvou centimetrů, takže se z hlediska rybářského nejedná o nic zajímavého. Jiné je to z hlediska přírodovědného – jinde než tady ji ve volné přírodě nenajdete. O tom, co se skrývá pod její hladinou, se návštěvník dozví maximálně z odborné literatury, průvodci na lodích mají minimální přírodovědné znalosti. Razbora lysá byla objevena už roku 1918, ale ví o ní jen malá skupina akvaristů.
Košile z lotosu
Zdejší turistický byznys spočívá v patnáctidolarovém půldenním výletu lodí po zdejších památkách. Jeho pevnou součástí je i zastávka v mírně předražené restauraci a návštěva „tradičních“ výroben látek či šperků. V restauraci vám nabídnout turistickou klasiku – ryby nebo kuře s rýží a coca colu. Nebo si můžete dát směs fermentované rýže a ryb známou místním jako htamin jin. Ovšem mnohem větší gurmánské dobrodružství je objednat si htamin jin v pouliční jídelně, kde mají poněkud jiné, domáčtější a tedy „zajímavější“ hygienické standardy. Pokud jste uvyklí na na normy EU, v nichž by se neměla v kuchyni dráha masa křížit s dráhou přílohy, můžete být poněkud překvapeni. Pro podobné hry nemají v barmských pouličních kuchyních ani čas, ani pochopení. Zatímco výroba plátna z lotosových vláken je předváděna v nezměněné podobě, „domorodé“ ženy s kruhy kolem krků, které jim tlačí hrudní koš dolů a vypadá to, že mají nepřirozeně dlouhý krk, jsou spíše turistickým lákadlem než seznámení se s tradiční kulturou. Květy lotosů slouží jako obětina v buddhistických chrámech, semena, „lotosové oříšky“, se dají jíst. Ale že by šlo o textilní rostlinu? „Stvoly musí být nějakou dobu namočené, pak se z nich dají vytáhnout dlouhá vlákna, které se dají normálně spřádat,“ říká nám průvodce Thida a na jedné ze zastávek. O chvíli pozoruji stařenku, která místo historického kolovrátku využívá odstrojený starý bicykl a o kus dál klape klasický spřádací stroj.
Ceny v turistickém obchodu odpovídají očekávání – košile z lotosových vláken se cenou blíží ke stovce dolarů. Nedaleko jezera dokonce před několika léty založili ve spolupráci s francouzskými a australskými vinaři vinici. Na budovách je vidět, že jde o nové stavby, na cenovkách fakt, že se opět míří na turistovu peněženku.
Rodinný cukrovar
Zatímco skupinka Francouzů míří do vinice, mě láká sklízení cukrové třtiny. „Můžu to zkusit?“ ptám se anglicky, rusky i polsky a evidentně se se ženami na poli jazykově míjím. Ale naštěstí posunková řeč je univerzální a za chvíli držím v ruce extrémně ostrou mačetu a jsem vystavený pobaveným pohledům několika Barmánek. Ideální mazivo na motor pohánějící mužské ego.
Začínám máchat mačetou, zprvu poněkud chaoticky a nekoordinovaně, ale brzo chytám rytmus. Upřímně řečeno, nechal jsem toho po pár minutách, když už to vypadalo, že mi sklizeň třtiny jde. Faktem ale je, že svaly v pažích začaly vnímat bolest. Po pár minutách!! Ty dámy stínaly třtinu, stéblo za stéblem, hodinu za hodinou!
Zatímco v evropských podmínkách se tuny cukrové řepy převážejí do cukrovarů na vzdálenost desítek i stovek kilometrů, u jezera Inle je „cukrovarnická vývařovna“ na okraji třtinového pole. Princip je jednoduchý. Stvol projde „mandlem“ a vymačkaná šťáva ve vařením neustále zahušťuje. ¨“Chceš ochutnat?“ zeptá se mě jeden z „vařičů“ a nečeká na odpověď. V okamžení mám před sebou starý otlučený plecháček s horkou, hnusně sladkou tekutinou. „Prodáváme ho na výrobu rumu.“ No řekněte sami, odolali byste?
Je to sotva pár let co se Myanmar, který stále známe spíš pod názvem Barma, otevřel světu. Část turistického byznysu má pod palcem vojenská junta, na což upozorňují nejen tištění průvodci, ale i některé nevládní organizace. Pokud chcete zažít Barmu v co nejryzejší podobě, vyrazte do ní co nejdříve. Jezero Inle a jeho okolí je krásnou ukázkou, jak rychle se původní svět přizpůsobuje poptávce euroatlantických zvědavců.
