Na zem je ze slona daleko
Věřím, že se slonice baví nejméně tak dobře, jako já. Možná líp - ona totiž na rozdíl ode mne přesně ví, kdy spustí její chobotí vodní dělo.
V nepálském národním parku Chitwan se dá dělat ledacos. Leží si na jihu země, na území takzvaných terají, a je domovem řady opravdu zajímavých a mnohdy i ohrožených živočišných druhů. Protože se ale tygrů bojím, z nosorožců mám víc než respekt a hady prostě potkat nechci, zorganizuji si tady sloní den.
Začne časně zrána návštěvou sloní chovné stanice v Khorsor. Od turistické vesnice Sauraha je to sice jen kousek, my to ale bereme po řece. Na plašení všudypřítomných krokodýlů jsou s námi místní průvodci s pořádnými klacky. My, turisté z celého světa (ročně nás sem přijede bezmála sto tisíc), máme za úkol chytat se bortů vratkých lodiček, rozhoupávat je a pak zděšené pištět.
Ranní čekání na turisty 
Jsou tady...
Řeku ještě halí ranní opar, slonice a slůňata v chovné stanici se už vyhřívají na sluníčku. Samci jsou touhle dobou v "práci" – vozí turisty po džungli, k čemuž jsou tu od dosažení dvou let věku trénováni. Jak přesně se to dělá, je popsáno v malé návštěvnické místnosti.
Samice jsou uvázané u kůlů, slůňata se mezi nimi volně pohybují. Nikdy mě nenapadlo, že chobot při sání mléka vlastně překáží, teď teprve to vidím. A nemůžu odtrhnout oči. Líbí se mi také sloní dorostenec, který nechce poslouchat a nakonec si vyslouží přivázání k řetězu. Co taky s tunovým puberťákem jiného?
Každý dospělý slon má svého jezdce a ošetřovatele. Všichni bydlí na stanici, která byla nepálskou vládou založena v roce 1986. Cílem chovu je nejen zachovat genetické zdroje a zvyšovat stavy slonů v Nepálu. Nikoli zanedbatelným efektem je také udržení tradičního umění slonivodství. Šlechtitelský program začal před lety s dvaceti slony, darovanými od vlád Indie, Myanmaru a Thajska. V současnosti podle webu stanice chov obohacují také divocí sloní samci, navštěvující stanici.
Oblíbenou turistickou taškařicí je koupel se slony, která se dennodenně odehrává na břehu řeky Rapti. K tomu účelu je na písečné pláži postavena dřevěná chatrč se silnými reproduktory a ledničkou plnou piva. Vládne tomu dvojice mladíků, která zároveň prodává vstupenky na slony.
Když píšu na slony, myslím tím na slony. Na sloní hřbet se člověk může dostat buď z dřevěné věže postavené těsně u vody, nebo za pomoci slonivoda, který svému zvířeti poručí, aby si do mělké vody lehlo. Vypadá to jednoduše, ale vyškrabat se na mokrého tlustokožce zase taková sranda není. A úplně mě přejde legrace, když se slon začne zvedat. Jsem vysoko nad řekou, na obrovském zvířeti a úplně sama! Chvíli se nic neděje, pak to zvíře skloní hlavu. Diváci se pochechtávají, já nic nevidím. Natožpak když hlavu zvedne a z chobotu na mě vypustí proud vody. Nenechte si nakukat, že tohle je sloní sprcha, sprchu to nepřipomíná ani v nejmenším. Spíš jako když na vás někdo s rozeběhem chrstne tři kýble vody.
Ale je to krásné. Moje koupel trvá dlouho, protože se nikdo další nemá k zakoupení lístku za v přepočtu asi padesát korun. A tak tu sloužím jako živá reklama. Stihnu si zblízka prohlédnout mokrou sloní kůži i řídké chlupy na sloním čele. Když si pak slonice lehne a já z jejího hřbetu sklouznu do teplé vody, zamiluji se do jejích očí s velikánskými řasami.
Od podvečerního sloního safari jsme si nic zvláštního neslibovali. Přiznám se rovnou, že nejsem žádný přírodovědec, takže jsem nehodlala beze zbraní lovit bezejmenné ptáky ani nic jiného. Já se prostě chtěla cítit jako pohádkový maharádža. Chtěla jsem vědět, jaké to je.
V ohradě na určeném místě už podupává nějaký dvacet, třicet slonů. Musím také skousnout, že na každého slona nás nacpou čtyři plus slonivoda. Že nás sice mile, ale komandují.
Z počátečního zklamání to ale jde už jenom k lepšímu.
Máme šikovného malého slonivoda. Koukám se na jeho bosá chodidla dětské velikosti, kterými pobízí slona za jeho plandavýma ušima. Tím ho řídí a naštěstí nepoužívá železnou tyč, kterou k tomu účelu také má. Zanedlouho se odpojíme od sloní karavany a v listnatém hájku spatříme divoké prase a jelínka siku. Zem je od sloních procházek celá rozbahněná, ale na tu je ze sloního hřbetu daleko. Nebojím se vůbec ničeho, vždyť na tlustokožce si netroufne ani tygr a řeku plnou krokodýlů překračuje zcela nevzrušeně. Nakonec důstojně vkráčíme na palouček, kde se v klidu popásá nosorožec s mládětem. Opancéřovaná zvířata si nás vůbec nevšímají, tak si je můžeme podle libosti prohlížet.
Malý slonivod nás ještě polohlasem upozorní na stádo jelínků, divoké pávy, zakousnuté mládě a prasečí rodinku. Projížďka se nachýlí stejně jako večerní slunce. S vděkem si nakonec hladíme chobot "našeho" slona, je měkký a teplý.
A ty sloní oči!
Je nás víc, kdo dáváme pořádný bakšiš. Jen ať si ho slonivodi užijí – spokojený turista rovná se prosperita parku. Z té se zase těší lidé v takzvané nárazníkové zóně, což je území obklopující nejpřísněji chráněné části. Část příjmů parku (uvádí se 30–50 %) totiž vláda převádí právě sem.
Ať už se to v nepříliš fungující zemi děje nebo neděje, region bohatne i přímo z turistů, kteří tu v ubytovnách, hotelích a restauracích nechávají nemalé peníze.
Výsledkem je nezapomenutelná směsice všeho, co se dá vpodvečer na úzké asfaltce potkat: slonů se slonivody, koňských povozů, džípů s turisty, slepic, dětí, koz, motorek a jednoho zatoulaného nosorožce.
Tohle je Chitwan NP a věřte nebo ne, za tři desetiletí své existence dokázal výrazně zvýšit nepálskou populaci divokých tygrů, nosorožců i krokodýlů, o méně ikonických zvířatech nemluvě.
Více na stránkách NP Chitwan.
