Jerseyské válečné tunely
Zatímco se ostrov Jersey staral o turisty, brambory, rajčata a květiny, na kontinentě se schylovalo ke druhé světové válce. A Hitler měl plán, který měl ostrov proměnit v nedobytnou pevnost.
Ostrov v kanálu La Manche 
A jeho strategická místa
Kdo zavítá na největší z pěti normanských ostrovů v kanálu La Manche, na toho nečekají jen zajímavosti přírodní, ale i historické. Na Jersey jsou nejdůležitější válečné tunely, upomínající na smutnou kapitolu ostrova během nacistické okupace mezi roky 1940-1945.
“Pevnost Jersey" byl Hitlerův plán, který měl ostrov proměnit v nedobytnout pevnost, v případě invaze spojenců součást Atlantického valu. Jersey byl ve 30.letech dovolenkovou destinací Angličanů; dalším hospodářským odvětvím bylo zemědělství a zahradnictví. A tak zatímco se Jersey staral o turisty, brambory, rajčata a květiny, na kontinentě se schylovalo k 2. světové válce. Po vpádu do Polska a obsazení ČSSR začal Hitler s ofenzívou na západní frontě. Osud Jersey byl zpečetěn rozhotnutím Anglie Normanské ostrovy nebránit ani od moře, ani ze vzduchu. Obsazení ostrova jako části Anglie bylo pro Hitlera otázkou prestiže i nástrojem propagandy.
Především na východním pobřeží vystavěla německá Wehrmacht desítky bunkrů, střelných věží a pozorovatelen. Nejrozsáhlejší labyrint tunelů nechal Hitler svým stavitelem dálnic Fritzem Todtem vybudovat nad líbezným Svatopeterským údolím zhruba uprostřed ostrova. Je až k nevíře, kolik úsilí bylo investováno do nesmyslné války, vždyť některé tunely jsou dlouhé až jeden kilometr! Pro část z 12 000 německých vojáků měly sloužit jako bezpečné ubytovny a zároveň jako sklady zbraní a munice.
Na výstavbě pracovalo 5 000 mužů - nejdřív španělských zajatců, poté sem nacistická organizace “OT” (Organisation Todt) deportovala politické vězně, válečné zajatce a tisíce nuceně nasazených lidi z okupovaných zemí. Poláků, Čechů a Alsasanů. Z hloubky až 33,5 m bylo vysekáno a odtransportováno 14 000 tun horniny a zpracováno 4 000 tun betonu!
Poté se stala součástí komplexu i podzemní nemocnice (plně vybavená včetně centrálního topení), která mohla pojmout až pět set zraněných vojáků. Nikdy ale nebyla - stejně jako vše ostatní - v nasazení. Jersey se totiž nikdy nestal dějištěm bojů.
Desítky mužů tu tedy přišly o život úplně zbytečně - při explozích, sesuvech horniny či strádáním, neboť s nimi bylo nakládáno hůř než se zvířaty. Nedokončené tunely jsou smutným památníkem jejich utrpení...
Operační sál se dochoval v původním stavu 
Stejně jako telefonní ústředna
Nejhorší podmínky čekaly od roku 1942 na Rusy a Ukrajince, kteří byli podle nacisticke logiky na nejspodnějším stupni jakési absurdní rasové pyramidy. Při pohledu na ploužící se lidské trosky v roztrhaných šatech s hadry místo bot se nejeden ostrovan podělil i o část jídla z přídělového systému. Noční rabování domů kvůli potravinám a teplému oblečení bylo přesto na denním pořádku.
V chladných katakombách vám naskočí husí kůže, a to nejen kvůli teplotě. Třeba když zasednete v protileteckém krytu, kde je skličující atmosféra dobarvena ještě akusticky. Nebo hned u vchodu, kde se do tónů německé pochodové hudby mísí výbuchy dynamitu. Desítky kufrů jen o pár metrů dál upomínají na okamžik, kdy se 50 000 ostrovanů dozvědělo, že jejich domov nebude bráněn a během necelých čtyřiadvaceti hodin se museli rozhodnout, zda zůstat nebo odejít.
Na ty, kdo opustili domov čekal v Anglii sběrný tábor a kulturní šok – většina z nich totiž viděla poprvé v životě tovární haly či vlaky. Ti, co zůstali, se museli srovnat s permanentní kulisou vojenských letadel nad hlavou, sloupy kouře nad francouzským pobřežím, ale i s novými “pány” ostrova. Správa Jersey pak musela najít rovnováhu mezi nutnou kooperací s německými okupanty na jedné a potřebami ostrovanů na druhé straně bez rizika represí nebo naopak obvinění z vlastizrady.
Koncept muzea je povedený. Nedává do popředí válečně-historické údaje, ale lidské osudy, a to na obou stranách. Celé téma je navíc podáno s maximální objektivitou. Vždyť stejně jako byli mezi ostrovany ti, kteří s rizikem vlastního života sabotovali nacisty či schovávali zajatce, našli se mezi nimi i kolaboranti a udavači. Nejeden z ostrovanů skončil kvůli „sdílnosti“ souseda v plynové komoře koncentračního tábora...
Že ani během války není svět černobílý, ale má spoustu odstínů šedé, ukazují i figuríny německých vojáků. Místo hlav mají monitory reagující na pohyb. Při pohledu do rozpačitých tváří mladých mužů snažících se lámavou angličtinou o kontakt s ostrovany je zřejmé, že nejeden z nich byl - stejně jako ostrované - buď obětí nebo aspoň nástrojen nesmyslné válečné mašinérie.
Kdo je oběť? 
A kdo strůjce zla?
Další kapitolou jsou milostné vztahy mezi německými vojíny a místními děvčaty – ať už z prospěchu či skutečně z lásky. Útrapy všedního dne dokládají kreativní náhražky věcí denní potřeby a potravin: čaj z mrkve či listů ostružin, káva ze žaludů nebo mýdlo namíchané z písku a popela. Svědky jednoho z veselejších dnů jsou bedny Červeného kříže s dary z celého světa, především z Austrálie. V nich se kromě léků nacházely i dávno zapomenuté pochoutky jako byl čaj, káva, čokoláda a džem.
Snad nejvíc jde pod kůži kopie originálního průkazu jednoho z ostrovanů jako součást vstupenky. Přinutí vás vtělit se do reálné postavy. V přilehlé kafeterii u výstupu se pak můžete informovat se o jejím/vašem osudu...
