Kuba na  kole

20. 6. 2017 – Kuba, Amerika

Zdeněk Soldán

Chudoba, krádeže, snaha obrat turistu na každém kroku? Nebo pohoda a relativní dostatek? Jakých bylo 1 003 kilometrů na kole Kubou?

První noc jsme strávili pod svěže zelenými banánovníky nad městem Mayari Ariba. Všude voněla káva a vanilka a brzy ráno nás vzbudilo kohoutí kokrhání, které se stalo každodenním fenoménem a možná i noční můrou naší cesty. Stejný ráz kopcovitého terénu nás neopustil ani v následujících dnech. Sice jsme sjeli z hor až k Atlantickému oceánu do městečka Moa a Baracoa, ale pobřežní cesta byla stejně členitá jako ty horské. Lemována byla vzrostlými palmami, jasně zelenými banánovníky a rozličnou tropickou vegetací.

Za téměř prastarým, tak trochu izolovaným městem Baracoa jsme znovu začali nabírat výšku. V ranních mlhách prosvětlených sluncem jsme dojeli až ke kaňonu Yumuri. Odsud jsme prudce a serpentinově stoupali vzhůru. Byla místa, kde jsme museli sestoupit z kola a tlačit, tak prudké bylo stoupání.

Záhy se vynořila políčka s malangou a opět kávové plantáže. Krajina se houpala nahoru a dolů celý den. Byla sobota a všude viselo vyprané prádlo. Na plachtách položených na cestách se sušila káva a slunce se střídavě schovávalo za mraky.

Až se cesta zlomila a my začali prudce sjíždět až ke Karibskému moři. Dlouho, dlouho jsme jeli po vyschlé polopoušti podél azurově modrého moře. Na skalách rostly kaktusy a pichlavé rostliny. Za nimi v dáli vyčnívaly pralesy svěže zeleného pohoří. Jako blahodárné oázy plné palem, banánovníků a zpěvu ptáků působila místa, kde delty řek ústily do moře. Cesta vedla po pobřeží kousek od americké základny až do města Guantanama.

Opět jsme byli v Santiagu, kde jsme naši cestu začínali. Celé odpoledne jsme nasávali okouzlující afrokaribskou kulturu. V parcích se hrálo domino, šachy a uzavíraly se sázky na kohoutí zápasy. Sem tam hráli potulní muzikanti, ulice byly nasyceny štiplavým smogem z výfuků automobilů a motorek. Takové bylo Santiago de Cuba.

Večerním autobusem jsme se přesunuli do unikátního koloniálního městečka Trinidad.

Je to obrovská výhoda, projíždět město, kde se snad zastavil čas někdy v devatenáctém století, brzy ráno, dříve než se ulice zaplní davy turistů a místními obyvateli neúnavně nabízejícími cizincům ubytování a všemožné předražené služby!

Noc jsme strávili na nádherném místě v deltě řeky Caňas vtékající do Karibského moře. Čerpali jsme síly na následující den, kdy nás čekala horská etapa.

Dvacet ostrých kilometrů jsme stoupali od hladiny moře po serpentinové cestě lemované bujnou zelení strmě nahoru na Topes de Collantes ve výši 770 metrů v pohoří Sierra de Escambray. Převody na kole byly po celou dobu v poměru 1:1. Ostré slunce pálilo a potůčky potu tekly z celého těla. Když už se zdálo, že vše máme za sebou, tak po prudkém sjezdu následovalo opět strmé stoupání. Za ním následovalo další a ještě další a na závěr celý horský hřeben. Jak krásně sladký byl konec u přítele Santiaga Linavese na úpatí kávové plantáže. V horské říčce razicí si cestu mezi obrovskými kameny jsme smyli pot z celého těla a večer u kávy a salátu z tropického ovoce probrali politickou i ekonomickou situaci na Kubě.

Čekaly nás nížiny. Che Guevarovo město Santa Clara ovládal studentský živel. Na ulicích se tancovalo a zpívalo. My jsme se dlouho nezdrželi, taxíkem jsme přejeli na západní část ostrova do věčně zelené oblasti provincie Pinal de Rio.

Ranní mlhou jsme sjeli do údolí Viňáles. Před námi byl snad nejkrásnější a nejpůsobivější kout Kuby. Vápencové skalnaté mogoty vyrůstající z červené hlíny vysoko k modré obloze. Zemědělci orali za pomoci volů úrodnou červenou půdu. Sázeli nové sazenice tabáku a okopávali staré. Dobrotiví strejci s doutníky v ústech se na nás smáli a mávali.

Nudné rovinaté části u pobřeží Atlantiku byly naštěstí korunovány koupelí v moři. A opět kopce. Vjeli jsme do míst, kde se pěstuje ten nejkvalitnější tabák na světě. V okolí města San Juan y Martinez byl vzduch prosycen tabákem a ten byl všude kolem nás. Doprovázel nás až do provinčního města Pinar del Rio.

Tady by pohádka mohla končit. My jsme však nasedli do starého amerického bouráku z roku 1948. S koly na zahrádce střechy auta a společně se dvěma Kanaďankami jsme uháněli směr Havana. Cesta byla pohodová a pohodlná. Čekala nás kouzelná dáma La Habana s nádherným západem slunce na Maleconu a zmrzlina v Capellii.

Kubáncům, s kterými jsme se při našem putování po ostrově svobody setkali, patří náš velký dík.

S trochou nadsázky by se dalo parafrázovat ono známé kubánské heslo: „Socialismo o muerte“ (socialismus nebo smrt), na: „Raději smrt než socialismus“. Jenže ono to tak není. I přes těžké chvíle, které si místní lidé prožili při experimentu zvaném socialismus, si zachovali svou hrdost, stálý optimismus a veselí. A to se musí vidět a prožít.