Sigiria – srílanské Machu Picchu

2. 2. 2015 – Srí Lanka, Asie

Petr Horký

Kolikrát se stanou věci, kdy člověk neví, jestli si z něj osud nedělá legraci. Srí Lanku (tehdejší Cejlon) a Kašmír označili Zikmund a Hanzelka za jedny z nejkrásnějších a nejvíc mírumilovných míst, co kdy navštívili. To bylo v šedesátých letech. Kašmír je jedno z vojensky neklidných míst už dlouhá léta. A na Srí lance se od roku 1984 do 2000 vedla zlá občanská válka. Během ní zemřelo 80 – 100tisíc lidí. Sto tisíc obyvatel mírumilovné a laskavé země. Hlava to člověku nebere.

Sigiria je nádherný palác na vysoké skále, která zničehonic vyrůstá nad okolní téměř rovnou planinu v centrální části ostrova. Podle legendy tento palác-pevnost vystavěl král Kassapa, který zabil svého otce Dhátusénu. Mladší bratr se zachránil útěkem do Indie, kde sestavil vojsko a za osmnáct let vytáhl do boje proti bráchovi otcovrahovi. Zvítězil, během obléhání byl Kassapa zabit. Takže z benjamínka se pro změnu stal bratrovrah… Z útočiště před pomstou se postupem času stal buddhistický klášter a léta meditace vyhnala zlý genius loci.

Šlapal jsem nahoru a říkal si, že od doby H+Z se toho asi moc nezměnilo. Co by se také mělo měnit na patnáct set let staré památce, že? Vybudovaly se větší a lepší chodníčky, ocelové schody. A jezdí sem mnohem víc turistů. Skála je ale stejná, fresky taky. Bodejť.

Když na 370 metrů vysokou skálu vstoupáte (a pochopitelně jako všichni ostatní si cestou vyfotíte světoznámé fresky krásných žen s krásnými odhalenými ňadry) a rozhlédnete se po neuvěřitelné stavbě, vezme vám dech ta krása. Váš duch se rozeběhne po nádherné krajině všude kolem. Musíte se sem ale dostat. Ne vždycky to jde. Poslední úsek cesty si letos oblíbily roje divokých vos a sršňů. Čas od času dojde k útoku na turisty a pak je to i záležitost pro doktory.

Nahoru jsme v kordonu ostatních turistů vyšli husím pochodem bez problémů. Uchvácen tím mírem, který tu po buddhistech zůstal (pokud vám to vrtá hlavou, pak vězte, že polonahé fresky nechal na strmé stěny skály namalovat už Kassapa a mniši jsou v tom nevinně, naopak velkou část zničili. Prý je to rušilo při meditaci. Nedivím se.), tedy uchvácen tím mírem jsem se naladil na smíření se světem. Bylo mi krásně. Měli by ze mě radost, kluci buddhističtí. Fotil jsem záchytné nádrže na dešťovou vodu, bazény i přesné zídky s dokonale spárovanými kameny a cihlami. Najednou se kolem mne sešeřilo a snad statisíce černých divokých vos mi temným hučením připomněly, kdo tady kraluje dnes. Když jsem si uvědomil, co se kolem vůbec děje, a že mi možná jde o zdraví, byla ve mně malá dušička. „Při útoku se ani nehněte!“, radil správce pod kopcem. Ale jestli ty bojovnice chtějí odehnat domnělé útočníky, pak bych naopak měl utéct, ne? Než jsem si rozmyslel reakci, byla první vlna pryč a to už jsem vzal nohy na ramena a pelášil za kamennou bariéru. Na druhý masivní roj jsem se už díval z povzdálí.

Lidé přestali chodit nahoru, roznesla se zpráva, že došlo k několika útokům na turisty na schodech. Prý máme čekat, dokud nám neřeknou. Někdy to zabere i dvě hodiny, než se roj uklidní. Zajímavé je, jak se člověku změní nastavení hlavy, když se změní situace. Před chvílí jsem litoval toho, že odtud vůbec kdy budu muset odejít. Jakmile se z rajského místa stalo nedobrovolné vězení navíc okořeněné rizikem dalšího průletu bojové jednotky, necítil jsem se už tak mírumilovně. Po dvaceti minutách jsem ale našel potřebný klid a vydal se dolů. Přece se s nimi nesetkám dvakrát. To by byla veliká smůla. Šlapal jsem potichu (strážci říkali, že vosy a sršně ruší hluk – může to být pravda? Vyznáte se někdo v útočných motivacích a strategiích těchto zvířátek?), a v půli cesty jen vyvalil oči na obrovské hrozny těchto „predátorů“. Ten roj zavěšený pod záhybem skály měl snad dva metry! Pokračoval jsem dolů a strážce pod schody mi ustoupil z cesty. „Šel jste teď? Vy všichni jste přišli shora?“ zeptal se, když uviděl, že se nás na cestu vydalo snad deset. Kývnul jsem a chtěl něco říct, ale to už mi chlapík nevěnoval pozornost. Nekompromisně zaháněl dvě dámy, které se chtěly dostat nahoru. Nepomohlo, že si vypůjčily ochranný oblek i s kuklou na hlavu. Vše marno. „Dvaadvacet lidí bylo odvezeno do nemocnice! To vám nestačí!? Dva dny byl klid a teď přišel útok. Věřte mi, že si nedělám legraci!“ Jeden z turistů se ke mně přitočil a pro jistotu se ještě přeptal: „Nedramatizují to?“ „Člověče asi ne. Že by tu odváželi tolik lidí, to jsem nevěděl, ale nahoře je to zvláštní. Pořád klid, a když jsem si začal myslet cosi o zbytečné panice, uviděl jsem tu útočnou sestavu - a nedráždil bych je…“ Postarší Ital tedy pokýval hlavou a odsunul se dozadu. Ještě k sobě zavolal manželku, která se (zbytečně) rozčilovala.

Šlapal jsem po schodech dolů a přemýšlel. Chvíli to pode mnou klapalo po nerezovém plechu na nových žebřících, chvíli moje sandály zaskřípaly zrnky písku, která moje váha vydrolila z ošlapaných prastarých schodů.

Od návštěvy našich slavných cestovatelů si země prošla peklem. Zrovna kousek odtud byla válečná linie, za války se na Sigirii nejezdilo. Bylo to nebezpečné.

Tak se tato hora minimálně dvakrát za zdejší lidskou historii stala svědkem bratrovražedného konfliktu. Když tu byli H+Z, nikdo by nevěřil, že se podobná válka jako ve středověku ještě může někdy přihodit…

„Ty vosy a sršni, to jsou znovuzrození zabití bojovníci teroristické armády Tamilských Tygrů. Jejich duše se vrátily v této podobě, protože vedli špatný život. A i teď chtějí tuto horu mírumilovným lidem sebrat.“ Říkal mi to chlapík dole u parkoviště, když mu tahali z hlavy dvě žihadla. „A proč je nevykouříte? Přece musí být nějaká chemikálie, která je zabije, ne?“ ptám se. „My je nebudeme zabíjet. Jsme přece buddhisté. Žádného tvora nechceme zabít..“

Divnej svět, říkám si a šlapu dál na parkoviště…něco se mění, něco ne…

Autor: Petr Horký