Adamova hora - Srí lanka
Tisíc let stál Adam na jedné noze, z obdivu před nádherou světa. S pokorou před Božím milosrdenstvím, když po vyhnání z ráje uviděl, jak krásná je Zem, kam musí jit za trest (takto viděno je mi milejší svět s možností hřešit, než ráj bez milování!). A proto je na vrcholu Adamovy hory veliká stopa, kterou jeho chodidlo za kýžených tisíc let do skály vytlačilo.
Anebo jiná historka – je to stopa samotného Buddhy, protože tady meditoval, obklopen krásnou světa. Anebo ještě jiná ……ale vždyť je to jedno. Těch vysvětlení ji tolik, kolik je na Srí Lance náboženství a jsou tady všechna.
Podstatné je, že se všichni společně dokáží shodnout, jak je tu krásně a navzájem si nijak nebrání v uskutečnění toho posvátného stoupání na významné poutní místo. Adamova hora není zdaleka nejvyšší kopec ostrova Cejlonu, se svými 2306 metry nad mořem by to nestačilo. Ale tím, jak se vypíná nad okolní krajinu, jak nádherný je z ní výhled, se jasně pasovala na jeden z nejslavnějších kopců světa.
Pravděpodobně prvním Čechem, který sem vystoupal, byl Otakar Pertold roku 1910. A určitě do dneška byl jeden z mála, kdo uměl sinhálsky, takže si dokázal s místními popovídat v jejich jazyce. Za ty roky, co od jeho výstupu utekly, se ale spousta místních naučila anglicky, a tak lze konverzovat celkem plynně. Co taky zbývá, když je cesta ucpaná a čekáte, až se stařenka o deset schodů nad vámi vydýchá a zkusí další tři stupně. Proboha matko, co tady děláte, vždyť to může být vaše smrt! „Nemysli si, občas se to stane, míří sem i nemocní a staří lidé, pro které si do horní třetiny přijde záchvat nebo mrtvice. Ti svalnatí chlapi, co kolem nás nosí nahoru do čajoven u cesty zásoby, občas dolů nesou bezvládné tělo!“ Pozoruji našeho průvodce Triama, jestli si nevymýšlí a beru do ruky knížku od H+Z. Jak to bylo za jejich doby?
Čím hlouběji se začítám, tím víc se divím. Od roku 1969 se dohromady nic nezměnilo! H+Z chtěli vystoupat už v jedenašedesátém, když tu byli poprvé. Ale prostě to neměli v karmě, v osudu anebo jednoduše měli smůlu, vyberete si, co odpovídá vašemu přesvědčení. Všichni kolem jim ale říkali, že vrcholek hory mají vepsaný v budoucnosti a tím, jak si hora dává načas, jak je k sobě nechce pustit, až se jednou dostanou na vrchol, určitě budou mít štěstí a počasí jim umožní zažít výjimečný východ slunce i trojúhelníkový stín, jaký vrcholová svatyně vrhá na mraky pod sebou.
Proroctví měla pravdu. „…pak už nás královský diadém nepustil ani na okamžik ze své kouzelné moci. Jako magnet nás táhl vzhůru a zanedlouho se k němu připojil druhý: magnet lidské vůle a odhodlání, magnet svatého nadšení.“ (Na tomto místě musím poznamenat, že Pavla s Petrem i Jolana s Jirkou, klienti cestovní kanceláře Adventura, která společně s českým National Geographic dala dohromady tuto mnou vymyšlenou cestu, šlapali přesně jakoby měli v hlavě velkolepý popis z knihy Cejlona ráj bez andělů a na vrcholek došli rychleji, než jak je psáno v průvodcích. A to jsme si prosím cestou dvakrát dopřáli čaj u cesty a na vrcholu jsme ještě hodinu rozjímali spolu s ostatními poutníky, kteří čekali na východ slunce.)
Když jsem se ve dvě hodiny ráno, kdy jsme zahajovali stoupání, podíval na strmý kužel vysoko nad námi, viděl jsem přesně vysvícenou cestu na vrchol, jakoby světla podél stoupání byla perlovým náhrdelníkem, který té hoře navlékl nějaký elektroinženýrský šperkař. Kdy se to asi stalo? Kdy pošpinili divokou krásu hory těmi moderními korálky? Tipoval jsem pár let dozadu, protože elektrifikace v nesnadném terénu musela být drahá a složitá. Ale spletl jsem se. I naši dva cestovatelé (tady bych měl poopravit křivdu, mnozí určitě víte, že na druhou cestu už H+Z nejeli sami, ale také s mechanikem Mírou Dryjákem a doktorem výpravy, panem Vítem – a na vrchol lezli všichni) už stoupali za modravého svitu zářivek.
Pokud se po pěti a půl tisíci schodech vydáte na Adamovu horu sami, mohu vás ujistit, že zažijete téměř to stejné, co cestovatelé před desítkami let. Budete míjet skupiny lidí, kteří opakují po předříkávači modlitby nebo posilující věty. Data depaja ape savikara denavá! Ó dej sílu našim rukám i nohám… Dosak tibunamut durala haríni! Odpusť nám, jestli jsme zhřešili… Budete se strachem sledovat rodiče, kteří nesou v náručí jen několik měsíců stará mimina, a budete zahánět děsivé představy, co by se stalo, kdyby na nestejně vysokých schodech uklouzla nosičova noha. Snad záchody cestou (naštěstí) přibyly, takže vás netluče do nosu pach exkrementů tak, jako naše muže. Tehdy Hanzelka se Zikmundem dokonce zaznamenali, jak se mění jazyk poutníků a i o něčem takto hluboce lidském se na posvátné pouti hovoří (minimálně tehdy hovořilo) vzletně. Pokud někde u cesty je „nebezpečno“, poutník neřekne nic sprostého: Nechoď tam, rýže se proměnila v bláto…
Etnograf, místní pamětník, by určitě odhalili spoustu změn v této pouti za poslední desetiletí. Pro turistu, cestovatele, ale podoba zůstává stejná. Hlavně zážitek na vrcholu je stále neopakovatelný. Na vrcholovou plošinu musíte vstoupit bosí bez ohledu na to, jak moc vás ve více než dvou tisíci metrech nad mořem zebe studené kamení. Neurvalí turisté, kteří odmítají respektovat posvátnost zdejší půdy, jsou důtklivě, ale neústupně vybízeni k tomu, aby se vyzuli anebo šli níž. Žádný obchod, ani občerstvení ani prodavač suvenýrů nekazí okamžiky rozjímání před rozedněním. Lidé se tísní po zemi, tetelí se chladem, všude je jich plno. Ale nenarazil jsem na jediný projev zloby, nepochopení. Před týdnem, v den státního svátku se prý na vrchol snažilo dostat za jediný den půl milionu lidí! Údajně bylo zacpáno v obou směrech a na vrchol se zdaleka nedostali všichni. Možná tehdy, čtvrtého února zazněla nadávka, kdoví. Dnes ale ne. Čekali jsme s pohledem upřeným na probarvující se obzor. Položil jsem boty do louže a na suchou plochu obuvi jsem si stoupnul. To mi místní zřízenec odsouhlasil. Prsty mi trnuly zimou a klimatexová mikina i s větrovkou byla v této výšce nezbytností, tropy netropy. Podíval jsem se na muže vedle mne a vykulil jsem oči. Stál v louži naboso, ponořený až po kotníky a drmolil v bezhlasých rtech modlitbu.
Pak nebe protnul první paprsek, ranní jas okamžitě ztratil studené odstíny a každá barva získala zlatavý, teplý nádech! Zvon ve věžičce umocnil tu chvíli, bubeníci a dva pištci obcházeli mezi námi. Bylo v tom cosi magického. Nejvýše položený chrám na ostrově. Jeden z největších zážitků, co na Srí lance můžete zažít. Vojáci říkají, že v zákopech se při útoku modlí každý, bez ohledu na to, zda je věřící nebo ne. Myslím, že ještě setkání s takovou krásou člověka dovede k úvahám, zda by takový svět mohl vzniknout bez nějakého vyššího řádu… ať už tady stál Adam, Buddha nebo jakýkoli svatý, vybrali si dobře…
Ještě jdeme na západní stranu a sledujeme přesný trojúhelníkový stín, který „náš“ kopec se svatyní vymaloval na mraky pod námi. Ještě chvíli se procházíme, do malé komůrky nahoře s údajným otiskem stopy dáváme obětiny, vynesli jsem sem i několik lotosových květů a srolovanou bankovku dáváme do schránky na milodary. Když nevybírají vstupné, údržba se sama a zadarmo neprovede. Navíc je to projev úcty a respektu, mnich se na nás usmívá a přikyvuje.
Sestupujeme dolů. Je to snad větší dřina, než stoupání, ale tím, že se nabízí rozhled do krajiny kolem, je to jako kdyby někdo sundal rolety z pomyslných oken nádherné projekce a my se zatajeným dechem zkoušíme pozorovat krajinu a přitom se nepřizabít ne těch vachrlatých, hrbolatých schodech.
Je jedenáct dopoledne, sedíme už dole, popíjíme šálek čaje s mlékem a díváme se na tu horu, co jsme včera ze stejného místa pozorovali poprvé. Teď na ni hledíme jinak. A i my jsme trošku jiní, jako vždycky, když člověk zažije něco pěkného a ještě se u toho alespoň trošku nadře. Zaháním rádoby filosofické myšlenky, ale jedna se pořád neodbytně vrací. Mnohem víc místních stoupalo nahoru, než turistů. Jejich sounáležitost s vlastní zemí je velice silná. Myslím, že tentokrát vlastně nechtěně popisuji změnu, která se odehrála v naší zemi víc, než tady. Ještě v šedesátých letech nadšení z pražského jara v lidech budilo nadšení, sounáležitost, víru ve vlastní zemi. Až okupace v osmašedesátém a následná kolaborace lůzy, která se pak ocitla ve vedení naší země se podepsala pod to, že nám naše země byla ukradena. Naši tátové a mámy se učili, že Československo nejsme my, ale aparát gaunerů, před kterými je třeba mít se na pozoru. Tuto jizvu budeme ještě dlouho zacelovat. Sinhálec se nestydí za to, že je Srílančan. Kolik Čechů je rádo Čechem?
Autor: Petr Horký
