Miroslav Zikmund oslavil devadesát sedm!
Když jsem našemu filmu dával název Století Miroslava Zikmunda, hlavní hrdina se bránil, že to není přesné, protože mu přece bylo “…jen čtyřiadevadesát!” Dovolil jsem si oponovat, že to pro ostatní nebude zas až tak důležité. To bylo v roce 2013.
Od první natáčecí klapky si v duchu říkám, že pokud bude mít pořád podobnou schopnost pozorovat svět a divit se mu, nechat se unášet jeho krásami a při tom všem mít stále plnou hlavu plánů, bude tady minimálně do krásné a spokojené stovky!
Pan Zikmund se oslavám svých narozenin už několik let brání. Nechce tím ztrácet čas. A proto když mu přátelé chtějí popřát, vždycky to s sebou nese tajné plánování, přípravy a překvapení. Jednou to byla nečekaná událost přímo v prostorách výstavy Šangri la ve Zlíně. V roce 2014 dostal věhlasný cestovatel od muzejníků obrovský dort - model slavné stavby Mitad del Mundo (střed světa), která stojí přímo na rovníku v Ekvádoru. I malí marcipánoví cestovatelé stáli na úpatí!
Letošní oslava proběhla přímo ve zlínské vile a vztahovala se k setkáváním disidentů “na koži”. Podlahu před velikou knihovnou totiž už od druhé expedice tandemu Hanzelka-Zikmund zdobí veliká hnědá medvědí kůže. Dostali ji darem od lovce na Kamčatce. V době “zakázanosti”, jak Miroslav Zikmund označuje dvacet let v klatbě komunistického režimu, se tady setkávali podobně postižení přátelé, spisovatelé a umělci. Pokaždé, když někdo měl narozeniny, na tuto kůži poklekl a přijímal od ostatních gratulace.
“Víte, i když to byla složitá doba, tak na ty okamžiky, kdy jsme se setkávali u mne doma, vzpomínám velice rád. To sepětí, jistota, že sobě navzájem můžeme věřit, to je něco, na co člověk nezapomene.”
Letos den předem, v sobotu 13. 2. 2016 se sešlo několik přátel na stejném místě, tedy “na koži” před knihovnou, a jakoby se čas v tu chvíli zcela svobodně vydal do minulých let anebo do budoucnosti, vzpomínalo se, mluvilo se o tom, jaký je svět dnes, a také co nás možná ještě čeká.
Ptám se pana Zikmunda, které z těch sedmadevadesáti narozenin si vybaví, na jaké narozeninové události nejvíc vzpomíná. O jeho fenomenální paměti toho bylo už napsáno mnoho, nemusím tedy dodávat, že jsem ani na chvilku nezapochyboval, že by snad nebylo co zmínit.
“Petře, nejvíc vzpomínám na narozeniny během expedic. Na druhé cestě jsem svoje dvaačtyřicátiny slavil v Indii u posvátných mužů, sádhů, u řeky Gangy. To bylo v roce 1961. O rok později jsme byli na Sumatře a když mi bylo čtyřiačtyřicet, nesla nás právě loď z Indonésie do Japonska. Tehdy se mi od posádky dostalo Neptunova křtu! V den mých narozenin jsme pluli přes rovník, a protože mne se tato zkušenost dotkla poprvé, skončil jsem v lodním bazénu se slanou vodou!”
Ptám se na první výpravu - tu nejslavnější - s aerodynamickou Tatrou 87 přes Afriku a Jižní Ameriku. “V den mých devětadvacátých narozenin, čtrnáctého února devatenáct set čtyřicet devět, jsme se v Nairobi loučili s Helenou Šťastnou, tehdy ještě Lukešovou, a s manželi Stanislavem a Marií Škulinovými. Měli jsem čerstvě za sebou společný výstup na Kilimandžáro a Helena mi jako narozeninový dárek předala nádherné vlastnoručně malované leporelo, které naši vysokohorskou anabázi popisovalo. Helena byla velmi zdatná malířka - což koneckonců ví každý, kdo se podíval do našeho výboru z díla, kde je toto leporelo přílohou, anebo kdo viděl film, tam jsou některé obrázky z tohoto malířského díla vidět. Vy jste to okomentoval slovy, že to byl první český cestopisný komiks!”
“Asi nejdramatičtější narozeniny jsem zažil v brazilském Rio de Janeiru na slavné pláži Copacabana!” Moje představivost startuje, před očima se mi vlní snědé krásky a nekonečný mejdan, než mě z rytmu samby vytrhne pokračování: “Bylo to v roce 1949, kdy mi bylo třicet. Nechybělo moc, a už jsem nic dalšího slavit nemusel. Šli jsme si s Jirkou zaplavat a přiznávám, že jsem netušil, jak silně místní odliv táhne na otevřené moře. Po chvíli plavání jsem rozpoznal, že se mi vzdaluje břeh a hlavně, že se mi k němu nedaří vrátit! Ze všech sil jsem musel zabrat, až jsem se naprosto vyčerpaný doslova dohrabal na mělčinu. Jirka myslel, že mne bude muset oživovat. Vidíte to, lidé se nás často ptají na havárie, nebezpečnou zvěř nebo domorodce, a člověk může velmi snadno umřít kvůli banální chybě.”
Nechávám v hlavě doznít tuto šedesát sedm let starou historku a zatímco oslavenec už je v družném rozhovoru s někým jiným, dívám se velikým oknem do zahrady, kde všechny ty vzrostlé stromy jsou mladší, než jejich hlavní zahradník…
