Bolestné datum
Události, které následovaly po premiéře rozhlasové dramatizace H. G. Wellse Válka světů americkou stanicí CBS, jsou většině lidí známé. Méně lidí, včetně mne, ví, že obdobná reakce nastala i v Ekvádoru jedenáct let poté. Následky byly ovšem tragické. H+Z navštívili ekvádorské hlavní město Quito přesně deset měsíců po „bolestném datu“, jak se událostem z 12.2.1949 říkalo.
Režisér Leonardo Páez a autor úpravy Eduardo Alcaraz místní stanice Rádio Quito použili dramatizaci Války světů, která v Americe roku 1939 způsobila mnohamilionovou paniku, ovšem děj zasadili do ekvádorských reálií. Principem úpravy bylo, že koncert oblíbených zpěváků byl přerušován tokem reportáží popisujících útok na hlavní město Ekvádoru. Aby byl efekt opravdu dokonalý, promlouvali postupně k posluchačům rozhlasu imitátoři. Ministr vnitra nabádal ke klidu a žádal ozbrojené složky, aby se vydaly bránit letiště. Starosta města žádal ženy a děti, aby odešly do hor a muže nechaly bránit město a bojovat proti nepříteli.
Autentičnost dokreslovaly zvony bijící na poplach, bylo slyšet praskání a svištění. Hlasatel, který se hovořil z údajného místa zkázy, se zakuckával jedovatým plynem. Oproti originální dramatizaci navíc ekvádorské zpracování hovořilo o „marsistech“, což bylo k nerozeznání od „marxistech“. Panice podlehli i ti, kteří na začátku slyšeli, že se jedná o rozhlasovou hru. Ti, kdo nevěřili útoku Marťanů, předpokládali, že byl Ekvádor předmětem útoku ze strany Peru.
Výsledkem byla všeobecná panika. Do ulic vybíhali lidé mnohdy v pyžamech. Někteří se snažili ujet z Quita. Jeden kněz přesvědčil skupinu věřících ke hlasité zpovědi, aby jim před koncem světa stihl dát rozhřešení. Když i vedení rádia uznalo, že se situace vymyká kontrole, vydalo prohlášení, že se jedná pouze o dramatizaci. V tu chvíli skončila komedie a začala tragédie.
Rozlícený dav obklíčil budovu novin El Comercio, kde v posledním třetím patře sídlil rozhlas. Cihlami rozbíjeli okna, košile namáčeli do benzínu a házeli dovnitř. Zaměstnanci rádia a novin se snažili dovolat policii a vojsku o pomoc, ale ti byli na cestě na letiště bránit svou zem. Hlasatel rádia se snažil přivolat hasiče. Většina posluchačů však jeho volání o pomoc brala jako rafinovaný konec nejnovější dramatizace. Když policie a hasiči konečně dorazili na místo, byla budova v jednom ohni. Dále se zdroje rozcházejí. Jedny uvádí, že v plamenech našlo smrt až 20 osob, jiné že „pouze“ šest. Oběťmi byly vesměs zaměstnanci novin. Nikdo nakonec nebyl odsouzen. V následujícím odkaze je možné vyslechnout původní dramatizaci v režii Orsona Wellese z roku 1938.
Vzhledem k totální zkáze budovy El Comercio se ekvádorská verze nedochovala vůbec. Veškeré informace tak pochází pouze od pamětníků. Jeden z autorů ekvádorské úpravy Leonardo Páez byl i nadále úspěšným režisérem, dramatikem a skladatelem. Jeho píseň „Tuna quiteña“ (Panenka Quitenská; k poslechu je zde) se stala celonárodním hitem. V roce 1980 slavilo Rádio Quito čtyřicáté výročí své existence. Panice, kterou jejich hra vzbudila, nebyla věnována jediná věta. Americký dokument o událostech v Quitu je možné vyslechnout v následujícím odkaze.
