Návštěva u exkanibalů

13. 1. 2017 – Indonésie, Asie

Hanzelka a Zikmund

V knize Past na rovníku se jedna z kapitol jmenuje „Do kraje kanibalů“. H+Z se zde vydávají mezi Bataky do kmene Karo ve starobylé vesnici Lingga na severu ostrova Sumatra. Kdo, po přečtení dnešního titulku, stejně jako já, čekal senzaci, bude patrně zklamán. O indonéském kanibalismu jsem se toho v knize moc nedočetla. Jedinou senzací je místní architektura.

Není to poprvé, co jsem se s H+Z v Indonésii zastavila a byla architekturou fascinovaná. Tenkrát byl mou zastávkou ostrov Nias (více v článku Na olympiádu nesmíte!). Vesnici Lingga vybrali záměrně. Jako jedna z mála přežila válečné století bez požáru, křesťanství tehdy do osady neproniklo vůbec a islám pouze mezi nejmladší členy rodin. Ctily se zde původní tradice ve smyslu obětování předkům a vzývání bohů přírodních sil. Kdo měl malý hřích obětoval pár kapek sladké šťávy nebo hrst rýže, ten se špatným svědomím třeba slepici.

Stavby ve vesnici Lingga popisovali jako něco, co dosud na svých cestách nespatřili. Vysoké domy ze dřeva, bambusu a slámy, všechny bez výjimky na kůlech. Střechy se tyčily do výšky až dvanácti metrů a byly pokryté došky ze slámy. Žádná okna, světlo dovnitř pronikalo pouze škvírami mezi prkny stěn a v podlaze. Vstup tvořila padací dvířka v hlavní stěně přístupná pouze po tenkém bambusovém žebříku. Jeden dům byl příbytkem pro celé příbuzenstvo. V jednom domě tak žilo pohromadě i osm rodin.

Přes prvotní odmítavý postoj místních se H+Z podařilo dostat i dovnitř. Vnitřní prostor nebyl nijak členěný, bez stropu a příček. Jediné soukromí poskytovaly rohože zavěšené při stěnách. Ložnice dospělých. Děti spávaly u ohňů. Co dvě rodiny, jedno ohniště. Kam oko pohlédlo však byly samé ženy a děti. Vysvětlení podal místní průvodce. Snad by prý nečekali, že uvidí muže pracovat na poli, nedej bože loupat rýži nebo vařit! To by byla pěkná ostuda! Do práce chodí pouze svobodní muži. Kdo se ožení, nepracuje. Domů chodí večer, pořádně se nají, aby pak byl při síle…

V Linze žilo v době návštěvy H+Z cca dva tisíce lidí. Již jejich průvodce si však postěžoval, že mladí o život v tradičních stavbách nemají zájem a spravovat prý umí jen střechy. Ty totiž vydrží jen dvacet pět let, takže jim nic jiného nezbývá. Do poloviny osmdesátých let minulého století bylo ve vesnici Lingga cca dvacet osm domů plně funkčních. V současné době je to posledních pár v havarijním stavu. Zbytek byl nahrazen moderními zděnými stavbami.

Nejsem vegetarián a mé stravovací preference jsou více než striktně konzervativní. Titulek v knize mne však nahlodal. Jak že to s tím lidožroutstvím vlastně bylo? Snažila jsem se dopátrat bližší informace. Strach jistě hrál nemalou roli v rozšíření zvěstí o pojídání lidí. O kanibalismu na Sumatře píše i Marco Polo. Ačkoli se nikdy od pobřeží dál nedostal, přesto neváhal podrobně popsat, co mu bylo řečeno, aniž měl možnost si to ověřit. I řada dalších cestovatelů nešetřila detaily. Je tak možné se například dočíst, že byli pojídáni staří lidé, když už jim síly nestačily. Nebo že ideální úprava masa je za syrova či na grilu s limetkou, solí a trochou rýže…

Kanibalismus se ve zdejších končinách praktikoval do počátku devatenáctého století. Patrně žádný Evropan přímým svědkem rituálu nebyl a byl-li ze zřejmých důvodů již o tom referovat nemohl. Faktem je, že lidské maso se zde skutečně pojídalo, ovšem za jasně daných podmínek například v době válek nebo se jednalo o maso odsouzenců. Je pravděpodobné, že místní dokonce informace o kanibalismu přiživovali záměrně, aby odradili případné nepřátele. Na jeho úplném vymizení se patrně podílelo i rozšíření islámu.