Barvy Afghánistánu
Vaiva Katinaityte pochází z Litvy a v současné době žije v Praze. Fotografuje každodenní život ve vzdálených zemích, často zmítaných válkou a politickými zvraty. Navzdory tomu její fotografie přinášejí pozitivní zprávu o Afghánistánu. Jak je to možné?
Proč jste vůbec jela do Afghánistánu? A bylo to poprvé?
Do Afghánistánu jsem odjela v létě 2015. Byla to poprvé, ale určitě ne naposledy. Dostala jsem nabídku odjet do Afghánistánu a pracovat tam jako fotoreportérka. To bez váhání beru! Vždycky jsem chtěla cestovat po této zemi, protože jsem cítila, že mezinárodní média popisují Afghánistán příliš pesimisticky, nikdy nevidíte pozitivní reportáže - a já myslím, že je to chyba. Já chci ukazovat to lepší, světlou stránku Afghánistánu.
Jak dlouho jste tam byla? Jaký obrázek o tamějším každodenním životě jste si udělala?
Byly jsem tam měsíc. Cestovala jsem, navštívila jsem čtyři různé provincie: Kabul, Parwan, Mazar-e-sherif a Penshir. Země je samozřejmě velmi chudá, každá země po nekonečné válce by vypadala stejně. Předměstí Kábulu vypadá chudé, ale je plné života. Je tu mnoho tržnic, řezníci, zvířata... Město Kábul je chaotické, život se tu "vaří" a je to celé velmi různorodé. Na jedné a téže ulici můžete potkat oběti války, hned vedle nich vyšperkovaná nová aut, "vystajlované" mladé muže, ženy oblečené do zářivých barev. Život je tu těžký - nikdy nemůžete vědět, kdy dojde k nějakému útoku nebo exploduje nějaká bomba. Když se to stane, lidé se ukryjí, ale po pár hodinách už jsou zpátky v ulicích a vypadá to, jako by se vůbec nic nestalo. To je život v Kábulu.
Jste žena. Pomáhalo vám to v Afghánistánu, nebo spíš přinášelo potíže při práci?
Je zajímavé, že mi to v práci spíš pomáhalo. Afghánci respektují ženy, mužům je zakázáno se žen dotýkat nebo mluvit s cizinkami. V tomto ohledu jsem se cítila v bezpečí. A fakt, že jsem žena, mi pomáhal dostat se k afghánským ženám. Bylo snazší získat jejich důvěru a fotografovat je.
Byla to smutná práce?
Smutná? ... Nejsem si jistá, jak odpovědět. Byla to vzrušující práce. Neřekla bych smutná. Samozřejmě jsem viděla i neštěstí - lidi bez nohou, zraněné..., děti žijící na ulici. Bylo smutné to vidět, ale to je život. Možná pro lidi ze Západu, kteří všechno mají a potřebují spoustu věcí, je šokující vidět úplně jiný způsob života. Ale Afghánci jsou šťastní z mála. Myslím, že bychom se od nich měli hodně co učit.
Uspořádala jste výstavu Barvy Afghánistánu. Chtěla jste jim tou výstavou pomoci?
Tato výstava není o tom ukázat, jak těžký život mají - ale naopak chce prezentovat Afghánce jako velmi silné a "barevné" lidi. Dokonce i tváří v tvář utrpení a násilí dokážou doufat a snít. Jak už jsem se zmínila, tato země má špatnou reputaci kvůli médiím, která mají velkou sílu a ukazují ji negativně. Ale to je lživé. Každá mince má dvě strany, tak proč neukázat tu pěknou, lepší, pozitivnější? To jsem chtěla a doufám, že se mi to podařilo.
Vrátíte se tam?
Samozřejmě bych chtěla. A vrátím! Plánuji další cestu na jaro, nejspíš na duben.
Výstava fotografií Barvy Afghánistánu litevské fotografky a výtvarnice Vaivy Katinaityte Barvy Afghánistánu (Colors of Afghanistan) probíhá při příležitosti 6. Festivalu íránských filmů. K vidění je do konce ledna v galerii Langhans - Centrum Člověka v tísni (Vodičkova 37 Praha).
