Pralesní via ferrata
Hluboké jeskynní komplexy vysoko ve vápencových útesech, tyčících se nad ospalým městečkem Gua Musang jsou jen málo prozkoumané a prakticky neznámé. Může za to jejich nepřístupnost.
Jeskynní komplex se přitom nachází doslova na dohled velké komunikační křižovatky pralesní železnice „jungle railway“ z Tumpatu do Gemasu a silnice z Ipohu do Kota Bharu poblíž thajské hranice. Málokdo však o něm ví a ještě méně lidí se do něj odváží. Na vině je jednak jeho faktická nepřístupnost a pak nutnost projít malým, leč bědným chudinským slumem na úpatí skály. Přes něj vede úzká pěšina do džungle k místu, odkud se šplhá ke skalnímu oknu vysoko nad stromy pralesa. Odtud se naskýtá pěkný pohled na okolní skalnaté kopce a údolí řeky Sungai Galas.
V Malajsii žije několik desítek druhů hadů. Bezpečnostní pravidlo číslo jedna: považuj je všechny za jedovaté 
Zákoutí v chudinském slumu na krají džungle pod skalními útesy
Obyvatel slumu se však netřeba bát – jsou milí, laskaví, i plechovky místní limonády prodají za pár korun; jejich děti na nás kulí oči tak, jako bychom byli první běloši, které tady vidí. Před focením zděšeně utečou do chatrče. Stejně jako hadi, kteří se ve slumu celkem hojně vyskytují, přivábení sem zbytky po lidech. Místním to ale, zdá se, těžkou hlavu nedělá. Lékařská pomoc je nablízku a signál tady je.
Hned za posledními chatrčemi začíná strmý výstup. Pokud se v průvodci píše, že je výstup dost příkrý a nebezpečný, jedná se o typický západní relativismus, korektnost a eufemismus.
Za zvlášť masochistický druh anglického humoru pak lze považovat vsuvku, abychom na stezku nevstupovali za mokra nebo vlhka. V malajsijské džungli je totiž vlhko a mokro stále.
Dostat se ke vstupnímu portálu jeskynního komplexu nemá daleko k via ferratám v Rumunsku- obtížností i praktickým nezabezpečením 
K jeskyni vede cesta po kolmé stěně z hnusně kluzkého vápence, na které visí něco jako silnější prádelní šňůra. Vrcholem technologického pokroku jsou pak uzly na tomto provázku, které mají usnadnit ručkování. Zatímco šplháme v pekelném předbouřkovém vedru jako hlemýždi po stěně, nad hlavami a posléze už jen pod našima nohama jízlivě vřeští opice. Funíme jako parní lokomotiva, takže o tom, že bychom ve spárách hory nad námi spatřili zdejší vzácnou šelmu musang (což je název endemického druhu cibetky, která vypadá jako kříženec mezi divokou kočkou a vačicí, po které tato hora i městečko u ní dostalo své jméno) si můžeme nechat jen zdát.
Ani po překonání strmé stěny nemá poutník vyhráno- čeká ho ještě úzká skalní štěrbina... 
Po vyšplhání na skalní římsu odbočíme celí špinaví od bláta a ulepení potem u namalované šipky doleva a chvíli traverzujeme stěnu. Lezecké pomůcky zde pohříchu zcela chybí, takže se na tomto úseku asijsky nezajištěné via ferraty nemůžeme věnovat výhledům. Římsa ale brzy končí úzkou skalní štěrbinou, kterou je třeba se propíďalkovat do nitra hory. Teprve pak se před námi otevře první velká jeskyně s jezírkem a my se můžeme nadechnout.
...než se před ním odhalí krásy krasového podzemí 
Lezecké vložce ale ještě není konec. Od jezírka, osvětleného bočním skalním oknem, musíme znovu šplhat po šňůře – tentokrát už ale bez uzlů a celé zablácené a tudíž kluzké – o patro výše, kde se nachází hlavní jeskyně Gua Musang. Její dóm je tak velký, že se přes světlo dopadající z druhého, většího skalního okna ztrácí v temnotě. Protože tady krom nás nikdo není a prostory jeskyně nejsou ozářeny umělým světlem, cítíme naplno zvláštní, jakoby mystickou atmosféru tohoto místa. Zatímco venku dunivě hřmí a obloha rychle černá, vychutnáváme si pocit vítězství a snažíme se raději nemyslet na to, že nás v téhle sibérii ještě čeká cesta zpátky. Včetně šplhací vložky…
