Na hraně sopky
Na okraji strmé kaldery stojí dvojice četníků jako vystřižená z komedií o potrhlých strážcích zákona a nekompromisně zahání těch pár turistů, kteří sem vyjeli. Nejaktivnější socha na světě Piton de la Fournaise na ostrově Reunion si právě zase trochu „ulevila“.
I když to nebylo z hlavního kráteru Bory s hranou ve výšce 2 621 metrů nad mořem, ale jen z nějakého bočního, navíc na svahu k nám odvráceného, směrem ke Crátere Maillard, četníci nikoho dál na stezku do hloubi hlavního kráteru nepouští – tohle je Evropská unie a tady je mantrou bezpečnost.
Krajina kolem vypadá jako z postapokalyptického filmu. Načervenalý prach, černé sopečné skály, nulová vegetace. Napadá mě ale ještě jedno přirovnání. Takhle možná vypadá povrch Marsu.
K velké explozi a následnému ohnivému peklu došlo poměrně nedávno, v roce 2004 
Láva tehdy zničila pobřežní silnici a několik osad muselo být evakuáno.
Mohlo nás to ale napadnout, že se sem možná potáhneme zbytečně. Když jsme noc předtím spali ještě na mysu u nejkrásnější pláže na ostrově u Saint Philippe, ucítili jsme v jeden okamžik, jak se zem, na které jsme zrovna pomalu usínali, slabě zatřásla. Další otřesy však už nepřišly, a tak jsme klidně usnuli, protože jsme spali na místě chráněném i před případnou tsunami. Byť na samém kraji biologické rezervace, střežící unikátní krajinu starých i nových lávových polí, padajících na mnoha místech pobřeží přímo přes silnice a lidské osady až do vln Indického oceánu.
Žhavé magma si hledá cestu do Indického oceánu 
- prakticky vždy rozbouřeného
Aspoň jeden unikátní zážitek jsem na střeše Reunionu toho dne měl: když jsem se vracel zklamaný z předsunuté vyhlídky, zastavil mě štáb místní francouzské lokální televize. Prý co tomu říkám a takové ty plky okurkové sezony. Nebral jsem si servítky, popsal jsem jim, jak jsem se sem hnal zbytečně přes půlku světa…
A tak se k překvapení nejen mého, ale i ostatních návštěvníků baru v Saint Pierre, objevila moje opálená huba večer v hlavních zprávách právě v okamžiku, kdy jsme si s Marťanem připíjeli lokální specialitou „rhum de orangé“ na neúspěch této části naší expedice na asi nejkrásnější ostrov světa.
Kdo ví – možná právě taková nenadálá popularita (i když mě samozřejmě hodně vystříhali) pomohla k tomu, že jsme tu o chvíli později sehnali průvodce k cestě na předměstský hřbitov, kde leží pohřbený nejproslulejší ostrovní čaroděj a zaříkávač woo-doo. A loupežník, protože své čáry používal při loupežích a vraždách. Dodnes se prý tady nad jeho hrobem dějí tajemné obřady černé magie.
