Bílý slon na konci Československa
Kdo by sem chtěl dojít pěšky z Trojmezí u Aše, ať se připraví na mnohatýdenní tvrdý pochod. Pop Ivan je jako nejvýchodnější bod prvorepublikového Československa legendární horou.
Výstup na Pop Ivan, vysoký 2028 metrů, je prudký ze všech stran. Pokud by člověk jeho dobytí spojil s výstupem na nejvyšší horu předválečné Podkarpatské Rusi i dnešní Ukrajiny Hoverlu, udělá určitě lépe, když si hřebenovku masívu Černé hory, zmučenou dodnes patrnými stopami fronty 1. světové války, střihne od severu. Výstup na Pop Ivan od pramenů Tisy nebo od nejvýchodnějšího trojmezníku Republiky Československé (ČSR-Rumunsko- Polsko) je totiž děsivý. Přesto stojí za to. Proč?
Vrcholek nízké, ale strmé hory Stoh, i se zbytky kdysi výstavního trojmezníkového hraničníku, kde se i dnes skvějí písmena ČSR. 
Bůh na hranici
Protože od cípu Ašského výběžku, zařezávajícího se do Bavorska a Saska daleko za západním obzorem, je to sem, na dnes už jen hluboko v nekonečných, na všechny strany se táhnoucích Karpatech opuštěnou a toliko pár poutníky navštěvovanou dvoutisícovku, skoro tisíc kilometrů. I slunce tady vychází, respektive zapadá, skoro o hodinu dříve či později, než na Chebsku. Ostatně nedaleko odtud, u ledovcového jezera pod horou Tomnatek, jsou dodnes patrné zbytky dalšího unikátu a památky na nás Čechy – nejvýchodnější chaty Klubu československých turistů.
Hranice s dosud krásně zachovalými hraničními kameny se od Hoverly vine zhruba na jihovýchod, až k poslednímu hraničníku. Ten stojí přímo před zbytky budovy, která zdálky vypadá jako tajemný hrad v Karpatech. Ruinám se také někdy říká Bílý slon, podle tvaru jejich v zimě zasněžených zdí.
Hrad to ale není, jedná se o zbytky polské meteorologické stanice a hvězdárny, která zde vyrostla na jaře 1939, jen pár měsíců před přepadením Polska. Už o několik měsíců později ji tedy používal Stalin, jehož Rudá armáda východní část Rzespospolity v září 1939 obsadila.
Ani komunisté se ale z výborných podmínek pro pozorování dlouho neradovali – hned 22. června 1941 hvězdárnu okupovali fašističtí Maďaři, věrní spojenci nacistického Německa. Po válce se dostala, vyrabovaná a poničená, opět do rukou Sovětům, protože hranice Polska se posunuly o stovky kilometrů na západ. Její slávě však už byl konec, k plnému obnovení činnosti už nikdy nedošlo.
Od paty bývalé meteostanice a hvězdárny v jednom se pak hraniční kameny opět stáčejí, jenže už ne na jihovýchod, ale na jihozápad. Ano, tohle je opravdový „Terra finis Czechoslovakia“ - Konec Československa.
Odtud dál na východ už Češi kdysi nemohli. Pomalu se nořím do husté kleče, kloužu po kamenných suťoviskách.Musím si hlídat pěšinku, abych neztratil cestu a někam se nezřítil – než by mě tady někdo našel, moc by ze mně vlci a medvědi nenechali. A přesto se musím otočit: vysoko nade mnou se proti večerním červánkům tyčí pyramidový tvar Pop Ivanu, kdysi také Černé hory. V takové chvíli si nelze nevzpomenout na básníkova slova: Trochu jsi smutný, ty pomníku zašlé slávy Čechů!
