Ostrov, kde v noci svítí jen hvězdy
Ostrov Lastovo dlouhé roky patřil téměř výhradně armádě, což je vidět, už když se loď Tvrdi začne přibližovat k přístavišti. První tunel otevírá svou černou hubu do moře, následuje další. Být Kololoď nepřátelské plavidlo, už po nás prý odtamtud pálí...
Jenomže poslední vojáci už dávno odešli a v ústí tunelů kotví jachtaři. Všude v kopcích ostrůvku vytrčeného do volného moře jsou vidět stožáry a všelijaké stavby, o jejichž účelu se s chutí dohadují absolventi vojenské služby. Nám ostatním se polorozpadlé stavby moc nelíbí. Zvlášť děsivě působí vysílač a stožár na kopci Hum (417 m n. m.), ale to nejspíš proto, že se na něj budeme chtít vyškrabat.
Takhle to vypadá, když se kololodníci vylodí 
První metry po liduprázdné kolonádě v Pasaduru
Nejdříve ale jedeme po pěkné žluté asfaltce do Lastova. Auta nepotkáme skoro žádná, protože kde je málo lidí, tam je i málo aut. Opuštěnost a hrdá odtrženost od zbytku světa sálá z každé zatáčky, z každé stavby ostrova pro Robinsony. Je základním kamenem jeho půvabu.
Osada Lastovo je hlavním městem ostrova s osmi sty stálými obyvateli. Je vystavěno na svazích obřího přírodního amfiteátru otočeného nezvykle směrem do vnitrozemí. Co je ale ještě neobvyklejší, jsou zdejší komíny. Jsou nepřehlédnutelné. Podivuhodně zdobené trčí z domků balancujících v prudkém svahu a nikdo neví, proč připomínají maličké minarety.
Jako v každém správném městě, i v Lastovu tvoří centrum triumvirát kostel – škola – hospoda. Ta je stylově nazvaná Fumari. Když začne pršet, je rozhodnuto: paní hostinská díky telefonátu vrchního Kololodníka ví, že kolem pojedou hladoví a žízniví Češi, a je tedy připravena a naší návštěvou potěšena. Brzy se velký dřevěný stůl prohýbá pod láhvemi místního vína a tácy s „pržene girice“, což jsou malé rybky smažené vcelku.
Zatím jsme toho ale moc neujeli, a tak se z útulné konoby po skupinkách pomalu vytrácíme. Někoho vypité víno přesvědčí k návratu stejnou cestou a zbytek dne si užívá liduprázdné plážičky v okolí Pasaduru. Masový turistický ruch je tu v plenkách a možná ani to ještě ne.
My sjedeme do širokého úrodného údolí a mírně jím stoupáme až nad Skrivena Luka. Konečně chápu, proč jsou na ostrově dopravní značky Pozor prasata – slušně rozvětvená rodinka divočáků před našimi zraky pustoší políčka Lastovanů.
Začátek stoupání na Hum 
a další překvapivé výhledy
Z pohodlné asfaltky, kterou máme zase jenom pro sebe, se pak odpojíme a začneme po kamenité (makadamové) cestě stoupat vzhůru, až skoro na vrchol Humu. Protože se ale cestou otvírají až kýčovitě krásné výhledy na maják Struga z roku 1839, zátočiny a malé ostrůvky poházené ve volném moři (což nám dovolí každou chvíli zastavovat a pokřikovat: „Vidiš to, vidíš jó, to je krása, co!“), uteče nám výšlap jako nic.
Na úplný vrchol Humu se nedostaneme, ale posezení v sedle – mají tu dokonce kdo ví pro koho lavičku – je pro středoevropské suchozemce fantastické. Sedíme si na sluníčku, nohy příjemně bolí, jablko, které jsme si vzali na cestu, je šťavnaté a kolem dokola je jenom moře a moře.
Z druhé strany vede na vrchol uzounká asfaltka, vystřílená do svahů kopce. Díky, páni vojáci, za pohodlný sjezd!
Za chvíli jsme u moře, v Ubli. Hledáme Mussoliniho domy, na které v knize Jedeme k moři upozorňuje David Vávra. Jestli jsme je našli správně, tak se ani nedivím, že se architektovi líbí: jsou to pěkné čisté krabice, které nikoho neurážejí. Bohužel, některé jsou zjevně neobydlené. Tomu se nelze moc divit, Ubli v poledním horku všedního dne dokonale ztělesňuje pojem p…el světa. Neděje se tu vůbec nic. Na náměstíčku otevřeném k moři je zavřená pošta a rozbitý obří kulturák, jediné spojení se světem představuje trajekt, který čeká v přístavu.
Pocit ztracené varty na nás dolehne ještě víc, když odložíme kola a jdeme na ostrůvku Prežba prozkoumat tunely. Do roku 1989 bylo Lastovo vojenskou základnou a tehdy v nich kotvily ponorky. Teď jsou opuštěné stejně jako pěšinka, která k jednomu z nich vede. V džungli míjíme zbytky plotů a ostnatého drátu, všechno ostatní už zakrylo bujné rostlinstvo – což je vzhledem k estetické hodnotě rozpadajících se vojenských stavení dobře.
Ticho, teplo, samota měkkého lesa - a ostnaté dráty jako memento 
Je příjemné, že tohle všechno zarůstá zapomněním a šťavnatou zelenou
Tunel je kraťoučký a kotví u něj čeští jachtaři. Upozorňují nás, že na moři to pěkně fouká. Což pocítíme na vlastní žaludky, když na druhý den plujeme dál. Ještě ale na Lastovu strávíme překrásný večer, kdy do absolutní tmy blikají jenom hvězdy a při večeři také kololodní světla. Po půl roce s údivem zjistím, že právě Lastovo se svou drsnou opuštěností a ještě neobjevenými půvaby usadilo v mé paměti nejjistěji.
První a druhý kololodní den najdete na webu cestovatelů. Příští zase za týden - poplujeme na Pelješac.
Prakticky:
Kololoď je jedinečná kombinace cyklistiky a plavby, kterou vymysleli a pořádají lidé z ck Geotour. Loď je nejen dopravním prostředkem, který cyklisty přemisťuje od ostrova k ostrovu, ale i základnou a útočištěm. Na lodi se pluje, spí, jí a žije.
Každoročně je vypravováno několik kololodí na jaře a na podzim. Bližší informace o jednotlivých trasách, termínech a lodích najdete na www.geotour.cz
