Camino je cesta
A cesta je život. Stejně jako v průběhu života člověk odkládá přebytečné a nepotřebné, dělají to samé i poutníci během camina. Trasa je proto lemována nejenom odpadky z batohů, ale často i prošlapanou nebo roztrhanou obuví. Čas od času některý z poutníků odloží i svou již nepotřebnou tělesnou schránku.
Tradice Svatojakubské pouti má své kořeny už ve středověku. Její vznik je spojen s legendou o ostatcích jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů. Svatý Jakub byl sťat roku 41 n. l. v Jeruzalémě a jeho ostatky byly poté převezeny do Španělska. Dodnes jsou uloženy v Santiagu de Compostela, což je cíl celé pouti.
My se však do města, kde odpočívá Svatý Jakub z hvězdného pole (volný to překlad názvu města), zatím podívat nechtěli. Vydali jsme se spíše objevovat sami sebe. Chtěli jsme se podrobit ojedinělému duchovnímu zážitku, který může být a často i bývá vykoupen i fyzickou bolestí a obtížemi. Šli jsme po cestách, kudy před námi po staletí kráčeli tisíce lidí. Po staletí pěší poutníci nacházejí na trase štěstí, osvícení, procitnutí, strasti i smrt. Tím je pouť jedinečná. Dnes, stejně jako před pěti sty lety přináší poutníkům všechny aspekty života v jakési koncentrované podobě. A nad tím vším dlí Bůh, i to se v průběhu věků nemění. Je nepodstatné, zda v něj poutník věří či ne.
Nikdo se nemůže vydat na Svatojakubskou pouť, pokud nemá v ruce tzv. Credential. Nebo by aspoň neměl. Jedná se o jednoduchý průkaz poutníka, do kterého si nechává otiskávat po cestě razítka. Díky razítkům lze žádat o noclehy v ubytovnách se speciálními poutnickými cenami i o levné poutnické menu v restauracích a hospůdkách podél trasy „Camina“.
Kromě průkazu si poutníci kupují i mušli na provázku. Mušle je totiž oficiálním symbolem Camina a její ikony jsou na všech ukazatelích podél cesty.
Pochod s těžkých nákladem, který jsme si bohužel naložili na svá bedra, byl hlavně o tom, jak se poutník dokáže vyrovnat s demoralizující únavou a mučivou bolestí ramen a chodidel. Do ramen se zařezávají popruhy batohu a plosky trpí hlavně při chůzi po tvrdém asfaltovém podkladu, který byl na trase některých etap poměrně častým jevem.
Únava a bolest přichází v jakýchsi vlnách, které zkouší hlavně poutníkovu mentální sílu. Jde o to, zda mozek vlně odolá nebo se jí nechá spláchnout.
Když už poutník propadá panice a neví kudy a kam uniknout trýznivým myšlenkám na únavu a vyčerpání, může vytáhnout z rukávu jedno eso. Zout se z bot i ponožek a chodit bos po jemných kamíncích nebo písku. Vrcholně účinné je pak, pokud jsou oblázky v chladivém potoce. To je úžasná rehabilitace pro zubožená a otlačená chodidla. Takové malé potvrzení toho, že příroda člověku nabízí k životu vše potřebné. Není třeba peněz ani jiných civilizačních vymožeností, aby člověk měl plný komfort. Jakoby snad Camino mělo sloužit i k tomu, aby se poutník vrátil zpět ke svým kořenům…
Poutník nikdy netuší, co mu pochod přinese. Za každou zatáčkou klikaté pěšinky může čekat nová emoce, nové přátelství nebo pouhý prchlivý, sotva několik vteřin trvající zážitek, který však naplno zasáhne jeho smysly.
Pár kilometrů za vesničkou Larrasoaňa jsme na břehu říčky míjeli mladou dívku. Seděla kousek od břehu na kameni, ze kterého její lehce kmitající bosé nožky sotva dosáhly na zem. Rudé rty jejího osobitě děvčensky krásného obličeje ostře kontrastovaly s bledou, dohola oholenou hlavou. Dívka jedla bezstarostně pomeranč a my procházeli pozvolna okolo ní. Zrakový vjem byl ihned poté, co jsme jí minuli, vystřídán vjemem čichovým. Na břehu říčky, ve stínu stromů se vůně pomeranče linula do neuvěřitelné dálky...
Všichni lidé, které jsme cestou potkávali, se začali stávat čím dál tím více našimi přáteli a navzájem jsme si pomalu vyprávěli své životní osudy a příběhy. Tato upřímná spřízněnost poutníků je snad největším darem Camina.
Je jedno, jestli pouť končí v Santiagu či kdekoli jinde. Ať už končí kdekoli, člověk najednou pocítí lítost nad tím, že už další den brzy ráno nepopadne ten tisíckrát proklínaný batoh, nenatáhne si zaprášené boty na bolavé, zubožené nohy a nevyrazí na další daleký pochod do krásného neznáma.
I za pár dní jsme měli v credentialu spoustu razítek. Tento malý sešitek se stane jednou z nejcennějších věcí, které si domů z cest přivezeme.
